 Letos se mé velectěné návštěvy dočkalo i jedno z relativně nevelkých městeček opačné polokoule, kde má člověk ojedinělou možnost chodit hlavou dolů, aniž by přitom musel dělat stojku (cvik, který jsem asi kvůli nerovnoměrně přetékajícímu tělesnému tuku nikdy nezvládl a který byl za mého dětství uprostřed „dávného minula“ důvodem, pro který jsem si i vyplakal zproštění z účasti na spartakiádě poté, co mi poťouchlí spolužáčci nakukali, že je stojka součástí sestavy na tuto demonstraci socialistického „ve zdravém těle nezdravý duch“).
East London bylo podle mapy sto- až pětisettisícové město obklopené snad desetitisícovými vesnicemi Berlin a Hamburg, což mi skýtalo skvělou možnost chlubit se celému širokému okolí, že v létě pojedu jenom přes Berlín a Hamburg do Východního Londýna, aniž bych tím popudil závistivce, neboť kdo by z názvů poznal, že nemířím k našim souevropanům, kde už byl snad každý ne zcela chudý hňup i leckterý rádobydiskriminovaný Rom či Cikán, ale až pod ozónovou díru samého jihu černého kontinentu? Pouze některým z konzultantů jsem nasadil brouka do hlavy (tím nechci rozhodně říci, že ode mne dostali vši), když ode mne zvěděli podivnou anomálii – že nejedu na sever, ale na jih od mé rodné hroudy, čili opačným směrem, než se logicky nabízelo. Vlastně s těmi světovými stranami to bylo ještě komplikovanější: znamenalo to vyrazit od nás z východní Evropy, která se hrdě hlásí či alespoň leze do zadku Evropě západní, nejprve na Západ, a sice do Vídně, která od nás leží na východ, a odtud letět nejprve na západ a pak na jih, aby se člověk ocitl ve „Východním Londýně“, co leží takřka na jih od Českých Budějovic a kousek na sever od jižního pólu. Prostě zmatek nad zmatek. |
 1. 7.
Do Vídně jsem cestoval se Silvou. Abych nemusel případně čelit Radčiným žárlivým scénám a vše uvádět na plný půllitr (chtěl jsem říci na pravou míru), hned doplňuji, že se jednalo o vlak jménem Silva Nortica, jenž pendluje mezi Budějákovem a Franzem Josefsem Bahnhofem a umožňuje nepočetným Čechům a více nepočetným Rakušanům překonat dřívější železnou oponu, která rozdělovala Evropu na zahnívající imperialistickou část, která vzkvétala, a vzkvétající socialistický tábor, kde se pohnojilo vše, co se dalo.
Seděl jsem ve vagóně, který byl až k hranicím obsazen pouze mnou a jakýmsi mírně šikmookým pánem (snad ne zcela dokonalým Číňanem) kdesi ve vzdáleném kupé na opačné straně vozu, a ani rakouská strana se nepostarala o hojnou účast domorodých pasažérů toužících jet z pohraničních polosamot do víru vídeňského velkoměsta, kypícího svou ospalostí.
Už na české straně, po pár metrech jízdy, se objevila první komplikace, když průvodčí zjistil, že jedu se zlevněnou jízdenkou, zatímco má karta Z, dávající mi možnost platit méně bankrotujícímu českému ajznboňáckému gigantu, se zůstala válet v mé kuchyni, neboť kdo by na ni myslel při cestě do Jižní Afriky, kde na ni nedávají slevu v luxusních vlacích Blue Train ani v obyčejných lokálkách, kam prý našinec raději nemá lézt, je-li mu jeho osobní majetek milý. Pan průvodčí byl ale hodný a odpustil mi, místo aby mne vysadil na mezi, a jeho rakouského kolegu už pak tento český glejt na láci nezajímal.
Dojel jsem tedy až do bývalého hlavního města Českorakouskomaďarskoslovenska, a první pocit po východu z nádražní budovy mne zklamal; kam oko dohlédlo, všude jenom naprosto obyčejné domy, ulice, obchody, prostě nuda. Jo, to když jsem na tomtéž nádraží vycházel z téhož východu před patnácti lety, jsa poprvé mimo sovětský blok, to byla situace zcela jiná – ty trafiky bývaly tak nějak plnější tiskovin, na nichž daleko víc hýřívaly barvy a skvěly se děvy více či méně leckde bez, ulice svítily daleko více světly než šerá Lannovka a i to zboží v přeplněných výkladech bývalo kdysi tak nějak zajímavější, ale i dražší. Nebo se mi to jen zdálo?
Po Gürtelu, prý nejerotogennější zóně Vídně, kde však v danou chvíli nekorzovala ani jedna jediná děva volných mravů v pracovním oblečení a la chytrá horákyně (buď měly všechny dovolenou, náhradní volno, neschopenku či kocovinu po oslavách včerejších vysvědčení dítek jejich od otců nesčetných, nebo se tu sice „pracuje“ kolem dvanácté – nikoliv však polední – hodiny), jsem bez obtíží došel až do hotelu Stadthalle, ležícího kousek od Stadthalle, kde si to našinci nedávno úspěšně rozdali s kurvami z Kanady (nemyslím tím sex našich krajanů se zámořskými prostitutkami, nýbrž hokejové mistrovství, kde jsme ty mrchy – viz www.Ifuckcanada.cf.cz - porazili, což mne zahřálo u srdéčka mnohem více, než když se nám za dávných časů příležitostně podařilo zdolat sbornou našich velkých bratrů). Jako štamgast (už jsem tu nocoval jednu noc v roce 2002 cestou do San Francisca) jsem tu měl rezervovaný pokoj za zvýhodněnou cenu 65 nad propastí balancujících euro se snídaní, která však byla velmi nejistá, neboť v pokoji nebyl erární budík a já nevěřil, že bez něj po hektickém konci školního roku vstanu dříve, než nadejde jedenáctá hodina, čas, kdy se mají hosté pakovat z pokojů, aby jiní zaujali jejich místa.
Dostal jsem jednolůžkový pokoj číslo 300 ve třetím patře, s postelí, stolkem, televizí, se třemi zrcadly, dvěma lampičkami, obrazem, sprchou a se zákazem kouření v pokoji a evakuačním plánem pro případ požáru, až někdo zákaz kouření poruší.
Cestou na pokoj jsem se zhrozil, že tu přímo v objektu zřejmě přebývají hlodavci; jak jinak si vysvětlit nápis na jedněch z dveří v sousedství MICHI WOHNUNG (čti myši vónung), čili snad „myši byt“. Ještě že jsem starej mlsnej kocour – to si na mne ty myši doufejme netroufnou; pakliže tu tedy bydlí, neboť může jít také pouze o klamavou reklamu zaměřenou na nový typ klientely, která je ekonomicky atraktivnější pro hoteliéry než lidé, neboť z jednolůžkového lidského pokoje může vzniknout celá myší turistická ubytovna, k snídani jim stačí zrní a drobky a netřeba ani topit, neboť myšky nikdy neodkládají kožich.
Vyrazil jsem k nedalekému nádraží, kde jsem onehdy cestou do Ameriky lovil taxi na letiště, abych si ověřil, že je taxislužba dosud v provozu a nevytlačili ji třeba na rozdíl od prostituce z centra na dalekou periférii.
Taxíky tam stanoviště dosud měly, jen taxikáři poněkud "potemněli" a při pohledu na mnohé z nich jsem nabýval dojmu, že už jsem v cíli cesty – v Africe. A také jsem nalezl autobusovou zastávku, odkud prý jezdí spoje až k letišti – a to za šestero eur. Zítra se tudíž uvidí, čím se vydám dále.
Než jsem si prohlédl všechny obchůdky v nádražní hale a nakoupil něco poživatin za pár eurodrobných z prasátka, dalo se venku obstojně do deště. Využil jsem tedy času a aspoň koupil, napsal a u poštovního úřadu (v Durbanu ho mají v samoobsluze, tady v nádražním podzemí) hodil do schránky dvě pohlednice, zbaštil obložený rohlík, vypil teplé ledové kafe z papírové nádobky a přečetl všechny jízdní řády.
Pak už jsem na nic nečekal a vydal se zpět, abych vyřídil všechny nezbytné i zbytné záležitosti; bylo třeba zapsat tyto bláboly k dnešnímu dni, dokud jsem je nezapomněl, umýt se, znovu sbalit batohy, dojíst a dopít zásoby, poválet se v posteli a na skrytá místa oděvu zašít sáčky s penězi pro případ přepadení či záchvatu nezvladatelné rozhazovačnosti. Vše jsem to kupodivu zvládl.
2.7.
Ráno – čas krátce po deváté hodině – se nevydařilo. Opět – nebo snad dosud – pršelo. Ježíšova dolní končetino… totiž Kristova noho… co já tu jen budu dělat, až mne vystěhují o jedenácté z hotelu a já budu do večera čekat na letadlo? Recepční mi sice včera nabídla, že mi tu mohou ještě uschovat věci, než se vydám na letiště, ale věci uložené v recepci a courání v dešti po blízkém okolí, to prostě nějak není ono.
Naštěstí to ale nebylo s počasím tak zlé – sice tu a tam shůry něco ukáplo (myslím samozřejmě z nebe – z vlády nekápne nikdy nic), ale dalo se v tom docela dobře vydržet. Takže jsem navštívil opět vídeňské Západní nádraží (Westbahnhof) opodál, abych tím vykompenzoval Východní Londýn (East London) a neurazil tudíž žádnou světovou stranu, pak jsem prošel ulicí za ním, kde se to jen hemžilo Turky (inu – Rakousko) a skončil na Ulici Pomocnice Mařeny (Mariahilferstrasse), kde Rakušané prodávali, Asiati nakupovali, Turci a černoši lenošili, Jugoši hráli skořápky a neidentifikovatelné - snad sovětské - ženy s dětmi žebraly na chodníku, navzdory údajně štědrému rakouskému sociálnímu systému. Čili skvělá průprava na Afriku, kde to chodí obdobně, až na to, že tam je rasové složení těchto profesí poněkud odlišné a skořápky se dosud nenaučili.
V odpoledních hodinách jsem si z úschovy v hotelu (nebyl jsem zdaleka jediný, kdo dnes této možnosti využil a recepce působila spíš dojmem úschovny zavazadel) vyzvednul své věci a jakožto už dost sebejistý globáltrotl a škudlil v jedné osobě usedl místo do původně zamýšleného taxíku do autobusu, který podle jízdního řádu pendluje co půlhodinu mezi Západním nádražím a letištěm. Snad tu mají jediné letiště a neodvezou mne na jakýsi vídeňský Hosín.
Autobus byl sice poněkud dražší než městská jezdící v Praze na Ruzyni, ale všeho jen do času – v Praze mají MHD zdražovat, takže kdo ví, třeba těch šest euro za jednu jízdu není zase až tak moc a dočkáme se jich záhy i u nás.
Za půl hodiny jsem již šmejdil po vídeňském mezinárodním letišti; skutečně mezinárodním, neboť tam kromě Rakušanů byli i Turci, jeden Čech (já), dva Slováci a nevylučuji ani další národy.
V podzemí jsem si dal batoh do úschovny spravované dvěma pány, jimž – nebýt prokazatelně označenými zaměstnanci – bych nesvěřil ani ň, a s malým batůžkem se jal šmejdit po obou terminálech a přilehlých oblastech.
V odletové hale, hlídané policistou se samopalem a bodrou náladou, byla jen řada přepážek a pultíků, obklopených Turky a lidmi, a až v rohu bylo několik obchůdků s tím, co si člověk nekoupí, ale turista ano; první patro zabíraly restaurace, pub a čistírny střev a močových měchýřů; no a pod terminály bylo daleko nejvíce obchodů, služeb a mnohých dalších zařízení sloužících k uspokojení potřeb lidu vezdejšího a hlavně k vytažení peněz z jeho kapes.
Také jsem si ověřil, že lidé jsou nepoučitelní a někdy přímo uhození; v New Yorku onehdy teroristé letadly zničili Světové obchodní centrum a nepoučitelní Rakušané místo prevence mají World Trade Center (i s originálním názvem v angličtině) přímo proti východu z příletové haly schwechatského letiště, aby to Usámovi lidé neměli daleko a neztráceli zbytečně čas a palivo. I když kdo ví, zda toto WTC bude pro Araby zajímavé; ve velké Americe bylo WTC velké, v maličkém Rakousku je malé a nevypadá to, že by to zdejší ještě chtělo vyrůst.
Dvě hodiny jsem ze silnice pozoroval odlétající letadla, pak si sundal pásek s kovovou přezkou, ujistil se, že mi bez něj kalhoty (doufejme) nespadnou a po odbavení u přepážky „airfrancků“, kde se mnou paní z neznámých důvodů komunikovala zatvrzele anglicky, byť jak známo Čech mé generace s bídou grüssgotí, jsem se odebral na cigáro a ke svému stroji. Zde jsem se rozhodl blýsknout se svými lingvistickými schopnostmi, tudíž jsem letušku hned u dveří pozdravil hezky francouzsky „bonžůr“. Má výslovnost byla podle mého názoru prostě dokonalá… škoda jen, že jsem to „dobré ráno“ řekl v půl osmé večer. Za to mne pak celou cestu s Air France (nejen z Vídně do Paříže, ale i z Paříže do Johannesburgu) školili z tohoto jazyka, který jsem se svého času chtěl trochu naučit před cestou do Kanady, neboť Kanaďani ho prý preferují před angličtinou, a který jsem se nikdy nenaučil, neboť Francie jako turistický cíl je pro mne už moc blízko a Kanada pro změnu moc daleko (ani ne geograficky, ale abych se tam rozhodl pokusit dostat, musel bych napřed překročit hranice soudnosti).
Kde jsou ty časy, kdy jsem létal s Lufthansou či Swiššti a personál se mnou až na občasný error mluvil německy, nebo kdy jsem aspoň s jihoafrickými letuškami konverzoval anglicko-nonverbálně. Airfrantíci mne zásadně oslovovali francouzsky, palubní televize vysílala francouzsky, jídelníček byl ve francouzštině, noviny, časopisy a evakuační plán jakbysmet, a francouzsky mne i poučili, jak si nasadit bezpečnostní plovací vestu, abych se zachránil před utopením, až spadneme někam na vrcholky hor. Rozuměl jsem z toho akorát tak „mesjé“, „kafé“ a „orevoár“. Naštěstí nebylo na komunikaci příliš mnoho času; v letadle z Vídně jsem měl co dělat, abych ze dna batohu odstranil vylitou rakouskou limonádu, která unikla při rentgenování a protekla i igelitovou taškou, do níž jsem ji preventivně zabalil, a mezi Paříží a Johannesburgem mne před případným rozhovorem zachránila půlka prášku na spaní, jediný to způsob, jak přečkat nepříjemné pocity v rozsezené pánevní oblasti a nejbližším okolí.
Mezi Vídní a Paříží se servírovala směs zeleninových odřezků s oněmi mně dosud neznámými bílými rádobyčervy, co chutnají tak nějak nijak, nemohu ani docela vyloučit, že ta zelenina byly zbytky toho, co dotyční červi nestačili dojíst před námi. Jíst se to dalo, ale že by to bylo něco extra… Nejlépe na to asi vyzrála dívčina sedící vedle mne, němá, „divná“ nebo plachá, neboť komunikovala pouze pohledem a mimikou; jídla se takřka nedotknula, zato si však celé dvě hodiny letu usilovně okusovala nehty a nic bych nedal za to, že při její výšce kolem metru sedmdesáti a obvodu pasu řádově šedesát centimetrů jsou nehty nejvýživnější součástí jejího jídelníčku.
Kvůli mírnému dvacetiminutovému zpoždění, způsobenému prý hustým provozem nad hlavním městem exmonarchie, jsem měl v městě nad Seinou tak málo času, že je pro mne Paříž i nadále synonymem spěchu; vím jen, že z terminálu D na terminál F je to pěkná dálka a že jsem měl v dlouhatánské frontě na Afriku (delší než za komunistů na banány) hroznou žízeň, neb tu bylo horko jako u mne v paneláku, že letiště brankáře Karla (Charles de Gaulle – čti Čárls de gól) je málo hranaté a většina jeho budov je zakulacená jako břicha českých pivařů a že toto letiště už snad leží v Africe, neboť tam byl takřka veškerý personál černý jako bota (ne jako Botha, což byl kdysi jihoafrický, ale tuším že bílý politik).
Cesta Paříž – "Jeníkův Hrádek" proběhla asi v klidu; dost možná i přičiněním mého souseda, který hned při rozjezdu letadla otevřel jakousi modlitební knížku a zahloubal se v ní zřejmě do pasáže s modlitbami za spásu našeho Boeingu.
Po večeři sestávající ze Salade de pates orzo et crudités, oeuf poché, sauté de boeuf sauce tomatée, haricots verts, pommes de terre, petits pois, carottes et navets ou Raviolis au saumon sauce au citron, Camembert, Yaourt aux fruits, Tarte aux poires, Café et thé a půlky tablety Stilnox jsem usnul jako lesy hluboké a vůkol rudý vřes a probralo mne až řinčení nádobí, neklamný to signál blížícího se rána a přistání.
K snídani bylo od všeho něco, neboť dopravní firmě bylo zřejmě jasné, že z této směsi už se v jejím letadle po… nestihneme; trocha hustého kompotu nebo řídké želatiny s ovocem, buchtička s třešněmi, mléko, minerálka, houska, máslo, sýr, džus, káva, čaj, cukr, sůl, pepř, salám, šunka a jihoafrické celní prohlášení. O minerálce v balení a la československý socialistický jogurt jsem si pomyslel, že je jako dělaná na to, aby se s ní člověk při odtrhávání víčka polil; než jsem tuto myšlenku stačil rozvést, už jsem ji měl vylitou v klíně. Jako bych se snad… Ještě že se fasovaly i ubrousky a pánbíčkář vedle mne snad nic nezaregistroval.
Vše ostatní už jsem spořádal bez úhony a než jsme se nadáli, přeletěli jsme širé ponuře hnědé pláně i rozsáhlou plochu zastavěnou převážně malými domečky a přistáli na letišti, které znám snad lépe než naše ruzyňské. Času bylo dost, stihnul jsem tudíž i odbavit sebe i své plíce a vnitřnosti, i odmítnout černocha, snažícího se mi vnutit obstarání taxíku, i vyměnit v letištní směnárně zelenou evropskou bankovku ve slušném kurzu 1 rand v přepočtu za asi čtyři koruny, i projít pár stánků s oblečením, vlajkami, šišatými míči, bonbony a žvýkačkami.
Pak se mi ze strany letecké společnosti South African Express (proč se vlastně jmenuje „expres“, když jí trasa Johannesburg – East London trvá podle letenky dvakrát déle než konkurenci South African Airways?) dostalo dárku ze všech nejmilejšího; z neznámých příčin se neletělo vrtulovým letadlem DE HAVILLAND DHC-8 made in Fuckanada, do kterého bych býval nastoupil jen s největším sebezapřením, ale jakýmsi piditryskáčem pro řádově padesát lidí či třicet blahobytných černochů, zdaleka ne obsazeným. Expresáci byli jediní, kdo zatím dodržel čas odletu a na rozdíl od evropských aerolinek se postarali i o dobré rozpoložení pasažérů tím, že mezi cestující zavítal i druhý pilot (doufám, že to nebyl jediný pilot, který jen podložil kormidlo cihlou a šel mezi lid, protože mu v kabině bylo smutno), skoro vyšší než letadlo samotné, a začal vlídně hovořit s publikem, převážně s jeho anglofonní částí.
Přeletěli jsme notný kus bezmračné Jižní Afriky, sestávající z polí a hor. Co se jmenovaných polí týká, potěšila by zřejmě duši každého ufologa; měla roztodivné tvary, nezřídka byla pětiúhelníkového či kruhového půdorysu a leckdo z vědátorů by jistě přišel s teorií o díle mimozemských civilizací. Inu, zdejší katastrální úřady se vyřádily.
Až ke konci cesty obloha „zkapskoměstštěla“, to znamená vše zakryla hustá mléčná mračna, pod nimiž se ukrýval East London. Ještě že je Východolondýnsko v tuto dobu nedešťovou oblastí, jinak bych si už začal zoufat.
Přistáli jsme a já se v malé letištní hale velikosti nádražní budovy českého okresního města kupodivu bez problémů sešel se svým batohem. Ale nesešel jsem se s nikým, kdo mne odtud měl odvézt.
Půl hodiny jsem strávil postáváním mezi radostně se vítajícími či loučícími černochy a marně vyhlížel někoho prahnoucího po mé maličkosti. Marně. Když jsem v hale skoro osaměl, až na pár zaměstnanců, pár násosků u baru a pár zevlujících postav, sebral jsem trochu té kuráže a optal se (anglicky!) obézní bělošky s nápisem Airport Shuttle na tričku, zda snad nečeká na někoho konkrétního, tedy na mne. Nečekala, ale byla svolná dopravit mne na místo určení, až naplní svůj „černošský taxík“.
Když se jí spolu se mnou podařilo nashromáždit tři cestující (bílého člověka ucházejícího vzeření a afrikánské mluvy a anglicky konverzující černošku), vyrazili jsme na okružní jízdu městem a já byl po půlhodině před mým Bed and Breakfastem; tichým a zamčeným. Snad před mým příjezdem nezbankrotovali či naopak nezbohatli natolik, že nepotřebují těch pár mých randů a jsou zašpérovaní, aby je někdo neobral.
Než jsem stačil obejít budovu, přiřítilo se auto; rodina domácích, dost postarší pár. Že prý jsem jim napsal špatný čas příletu a oni mne hledali na letišti o hodinu později u už neexistujícího letu. Doma se tedy budu muset podívat, kdo to zpackal; o změně času jsem jim psal, ta se však týkala odletu a ne příletu.
Dostal jsem pokoj s přímým výhledem na soukromé parkoviště, zahradu a sousedku cvičící psa, s koupelnou, letištěm, skříněmi, stolkem, lednicí, nočními stolky s lampičkami, televizí a koberci vzhledu zebří kůže, nic extra, ale rozhodně mnohem lepší než to, co bych za stejné peníze dostal na starém kontinentě. Co se ale dá dělat; utahovat opasky je třeba a po posledním zvýšení platu musím být vděčen i za tohle.
Poklábosili jsme s domácími, vcelku sympatickými lidmi, majícími pouze tu chybu, že naším nejbližším společným jazykem byla angličtina, kterou sice vládnu lépe, než před čtyřmi lety poprvé v Kapském Městě (kam jsem tehdy odjížděl pouze s frází „help – mum – Europe“), ale navzdory absolvovanému ročnímu kurzu pro nekvalifikované až tupé učitele nejsem schopen příliš květnatě komunikovat, obzvláště s panem domácím, který má zřejmě falešné zuby a tudíž poněkud pošišlává, ne moc, ale dost na to, abych tomu, čemu nerozumím, rozuměl ještě méně.
Ubytoval jsem se tedy, botám vyhradil po takřka pětatřiceti hodinách nepřetržitého nošení místo v nejodlehlejším místě koupelny u pootevřeného okna (nechal bych je raději za dveřmi, ale bída je v této zemi taková, že zatímco v Evropě bych jimi spíše odpuzoval potenciální návštěvníky, tady by byl leckdo z ulice schopen mi je ukrást) a podle rady domácích vyrazil po obchodech na pobřeží, vzdálené pár minut chůze.
Už vím, proč se plážím říká anglicky „bíč“ – protože zdejší pláž bíčovaly vlny velké jak v Kapském Městě. Kolem pláže bylo leccos, a to jsem prošel jen nepatrný kousek; luxusní hotely, turistické centrum, samoobsluha Kwikspar, zmrzlinárna v černošském obležení, dvě zastávky autobusu (v Jižní Africe málokdy vídaného dopravního prostředku), likérárna, pouliční prodejci dřevěných masek velikosti metr a víc a soch předpokládané hmotnosti od třiceti kilogramů a dva černí žebráci středního věku a podprůměrného vzrůstu. A přímo u křižovatky k mé McJannet Drive plácek pod palmami, kde plál oheň vedle ohně a kolem plamenů postávali černoši, z nichž ti bohatší na palmovém dřevě braaiovali (rožnili maso, až se z něj kouřilo na všechny světové strany) a ti chudší nebo nenažranější, nemající (už) co opékat, se alespoň vyhřívali. Docela bych si koupil flák masa a přidal se k nim, aby mi byli za porci nápomocni s přípravou, ale riziko žloutenky, která je spolu s AIDS, tuberkulózou, malárií a bilharzií zdejší vcelku rozšířenou nemocí, za to nestojí; to radši párky z igelitu, sušené maso z igelitu, nápoje z plastu a pečivo z krabice či pytlíku.
Večer jsem věnoval sepisování a spánku; zejména pak spánku, neboť snídaně se zde v pracovní dny servíruje od sedmi do půl deváté (nekřesťanská to doba) a nerad bych se o ni připravil, neboť by pak mohli chudince černé kuchařce zkrátit plat či ji propustit pro nadbytečnost a to bych si nevzal na svědomí. A upřímně řečeno – nejde mi ani tak o osud černé kuchařky, jako o můj žaludek, který by se rád zase jednou dobře nenapapal. |
 4. 7.
Jak jsem zjistil, mají tu v posteli elektrickou vyhřívací deku (kterou jsem nepotřeboval), ale nemají elektrický ani jiný budík (který bych potřeboval). Takže co se týká snídaně, byl jsem odkázán na budík na mých řádově dvacet let starých digitálkách, který před měsícem z neznámých důvodů opět začal po delší odmlce fungovat. V půl osmé mne tedy probudila americká hymna a la hodinky Quartz a po soukromé kávě a nikotinku jsem se vydal do "brejkfestovního růmu" v hlavní budově, neboli do sálku se stolem s desaterem židlí, s barovým pultíkem a chodbičkou kamsi do kuchyně či komnat majitelů rezidence.
Tam již snídal jakýsi jiný host, majitel dodávky s espézetkou Kapského Města a vizáží zřejmě blahobytný Ind.
Samozřejmě si všichni chtěli povídat a samozřejmě anglicky. To to pěkně začalo; hledat dosud rozespalý ve skromné slovní zásobě, co jim říci, a v jejich mluvě se snažit zachytit aspoň pár povědomých výrazů a domyslet obsah jejich sdělení.
Pan domácí mi nabídl tři druhy džusu, kávu, marmeládu, chleba, sýr a jakési vločky, což bylo srozumitelné, neboť mi to ukázal rozložené po barpultu a přilehlém okolí, a pak mi nabídl i ego, totiž egg, neboli smažené vejce, což mi ukazovat nemusel, neboť pojem eggs znám od dovolené v Johannesburgu, kde mi před třemi lety pan recepční osobně přinesl ukázat vajíčko, abych věděl, o čem je řeč. Také jsem dostal prospekt s adresou jakožto reakci na včerejší rozhovor o tom, kterak zpravidla jdu a jdu, pak netrefím zpět a škemrám na cizích černých ochrankách o zavolání taxíku. Tak aby tito věděli, kam mne mají dopravit, abych zatoulán nezhynul hlady v divočině dříve, než zaplatím účet. A taky jsem dostal prospekt jakési místní herny; kdyby tak věděli, že byť prý patřím v celosvětovém měřítku mezi několik procent nejbohatších lidí a pocházím z bohaté části světa, nejsem na tom tak, že bych mohl zasednout k ruletě a roztočit to.
Po snídani jsem chvíli očumoval černou služebnou, opečovávající sousední pokoje, a sousední dům, kde se za ohromným otevřeným oknem slunili na pohovce dva bílí pidipsíci (jako by z oka nebo z jiných tělesných orgánů vypadli pretorijským Bučímu a Mančímu), mající za úkol svým ňafáním upozornit dvě velké černé dogy v předzahrádce, že se poblíž vyskytuje vetřelec, totiž já.
Pozdnější dopoledne a odpoledne jsem strávil na pláži a v přilehlých uličkách.
Na pláž a její promenádu se dalo dostat naprosto snadno – stačilo vyjít před domek, udělat pár kroků směrem k silnici a kouknout doleva a tam, kde silnice zatáčí, už se vlnila modrá hladina. Reklama zdejšího B&B je antičesky klamavá; v brožuře i na internetu se píše, že cesta k moři trvá deset minut chůze, ale za deset minut ji zvládne snad jedině beznohý invalida, pro mne je to běžnou chůzí nanejvýš pět minut.
Prošel jsem celou promenádu, kolem obchodu s názvem „Prasečí strom“ (Kwikspar; kvík je podle mne symbol pro zvuk prasete a spar je v oficiálním překladu strom), Greyhoundské autobusové zastávky, zmrzlinárny, památníku přivandrovalcům z Germánie, Akvária a řady hotelů až k jakémusi klubu a parku, poté jsem prošel pár menších uliček vedoucích do kopce (cestou zpět vedoucích z kopce) a kochal se hezkou starobylou i běžnou novobylou architekturou této oblasti až do chvíle, kdy mi tělo oznámilo, že už definitivně zpracovalo ranní kávy a tekutinu z nich považuje za čím dál tím zbytečnější. Zlaté pobřeží pod Promenádou; nikde (až na pár černochů, rýžujících u břehu nespecifikovatelné poklady) ani živáčka a člověk tak nalezl úlevy poblíž mořského příboje, a na rozdíl od Čech si k ulevení i mohl vybrat z daleko většího množství mušlí, než jen z tradičních českých bílých u stěny. Ležela jich tu po odlivu spousta a leckteré vypadaly zajímavě, takže jsem si jich tu nasbíral přehršel až hromadu.
Pak jsem se vydal na začátek Promenády do Informačního centra pro prudisty… totiž pro turisty, maje v úmyslu získat nějaké ty tiskoviny na dobrou noc a aspoň orientační informaci, kde nalézt banku se směnárnou a v objektu které firmy v East Londonu sídlí poštovní úřad (v Kapském Městě má pošta své vlastní budovy, v Johannesburgu své vlastní domečky v řadě mezi obchody, v Pretorii v zastrčeném průjezdu mezi obchody a restauracemi a na Durbansku v samoobsluhách). Místo toho se opět prokázala má už starší fráze „Germán všude bratra má“; po dvou černých zaměstnancích, zajímajících se o to, zda mi mohou pomoci, se na mne přilípla jakási postarší maličká figurka. Z ní se pak vyklubala asi tak metr vysoká postarší Němka, která si prý před drahnými lety vzala Jugoslávce ze Skopje a v Jižní Africe se protlouká již hodně přes třicet let.
Německy jsme spolu zdrbnuli celou Jižní Afriku i většinu Evropy a Ameriky a nutno podotknout, že ve většině bodů debaty jsme se shodli. Zcela jsme se sešli v názoru na černochy, Němce, Jugoslávce a kupní sílu Evropanů v Africe a Afričanů v Evropě. Jediný, zato však výrazný názorový rozdíl byl mezi námi pouze v otázce jisté severoamerické země, které já nemohu přijít na (slušné) jméno, zatímco ona prý Kanadu miluje. Nechápu, ale prát se s ní kvůli tomu nebudu; proč bych měl dávat pár facek Jihoafričance ze stejného kmene jako byl můj děda, když by si ji zasloužili ti, kvůli kterým uvažuji, že utratím v budoucnu peníze za letenku do amerického Detroitu, jenom abych jim mohl plivnout na kanadské území přes hraniční závoru. Nebral jsem jí její iluze; v jejím věku a s africkým platem ji snad nikdy nepopadne zvrácená touha získat kanadské vízum a předplatit si tam bydlení.
Protáhla mne oběma odděleními turistického centra a zaměstnala ze své vůle veškerý personál, aby mi našel všechno, co tu mají v němčině. Výsledek – jedna brožura s mapou. Radostně jsem ji přijal a na oplátku nabídl rakouské noviny, nafasované na letišti ve Schwechatu; sice už tři dni staré, ale pro ni dobré, neb jak říkala, je to tu s němčinou tak špatné, že čte i pět let staré tiskoviny a je ráda i za ně. Zítra prý dělá do jedné, tak jí ten plátek donesu.
Podle informace od ní měly být na konci pláže hned tři banky; i vydal jsem se tedy ještě jednou tam, odkud jsem se právě vrátil, a prolezl preventivně i všechny okolní uličky, ale banky nikde. Kdo ví – třeba už zavřely a zmizely pod nadcházejícím přílivem a vynoří se až zítřejšího rána.
Takže jsem už jen navštívil Kwikspar a utratil něco málo za rohlík plněný vajíčkovým salátem, kterým jsem se pohostil na lavičce u břehu, a něco málo za na zdejší poměry superdrahé mandarinky (kilový sáček v přepočtu za skoro dvacet korun).
Po pobřežní hostině jsem se jal korzovat kolem drobných podnikatelů, prodávajících suvenýry rozložené po okraji chodníku, a vzbudil u nich neopodstatněný zájem; neopodstatněný proto, že dokud nepotkám banku, nemají šanci mi cokoliv prodat, i kdyby byl jejich sortiment sebelákavější a ceny sebepřijatelnější. Nutno podotknout jednu maličkost: zdejší chodníkoví trhovci budou zřejmě superčistotní, protože i když člověk odmyslí jejich kontrastní ebenovou barvu, mají úplně bílé zuby, mnohem bělejší než já po čerstvém broušení u zubařky. Asi si na mne tak brousili zuby, že by si jimi nyní mohli svítit na cestu.
S nadcházejícím soumrakem jsem se vracel domů do mého 1+0 s příslušenstvím a u pana domácího, přinášejícího mi do pokoje nový ručník (už mi všichni ti Afričani trochu lezou na nervy tím denním stlaním, praním, vytíráním a mytím erárního nádobí, evokujícím ve mně neblahý pocit, že bych to doma taky měl praktikovat častěji než jednou za měsíc), jsem si postěžoval, kterak budu mít za týden hlad, nenajdu-li směnárnu dříve, než mi dojde těch pár stovek vyměněných v Johannesburgu. Řekl, že musím jít přesně opačným směrem, než mi poradila Exněmka, snad čtyři kilometry, a tam by měla banka jistě být; a že mi dá k snídani (snad ne místo jídla!) plánek, kudy kam. Je to koneckonců i v jeho zájmu, chce-li dostat svých pár tisíc za mé ubytování…
S nastálou tmou se opět zvedl vítr a rozšuměly palmy, což je pro mne dost zneklidňující zvuk, protože to zní, jako by pršelo. Taky se opodál rozeřvaly cikády, což ale není až tak zlé a rozhodně je to příjemnější, než kdyby se poblíž rozeřvali Cikáni a zvuky cikád zní z porostu také daleko libozvučněji než zvuky majitele křížence bicyklu a mrazicího boxu, kterého jsem potkal cestou zpět poblíž jeho povozu na kraji křoví sedícího na bobku se staženými kalhotami. Další důvod, proč nakupovat raději v „kamenných“ obchodech; pochybuji, že v porostu visí toaletní papír a teče voda a tito černí podnikatelé asi neskýtají „indickou“ naději, že se pravá ruka používá na začátku a levá na konci trávicího traktu. Prostě – ne vše tmavé na jejich nanucích musí být nutně čokoláda.
Zprávy Izindaba v televizi nestály za nic, byť jsem jim nerozuměl, na rozdíl od českých televizních zpráv, které nestojí za nic, protože jim rozumím. Jediné, co jsem pochopil, bylo, že v noci bude dvanáct a přes den dvaadvacet stupňů, což je asi tak má představa o ideálním zimním období.
5. 7.
Tak ta Germánka prý včera kecala a na Promenádě žádné banky nejsou. Říkala to tedy aspoň paní domácí, která se hned po snídani (kterou jsem nepromeškal jenom díky halasícímu sousedovi, bavícímu se s někým, asi s panem domácím) nabídla, že mne pan domácí do nějaké banky sveze. Prý za dvacet minut, což trvalo na Afriku přijatelných sedmdesát minut. Pak mne pan domácí svezl do jakéhosi asi čtyři kilometry vzdáleného obchodního centra, kde bylo k mání vše co u nás, něco navíc a taky asi pět různých bank jedna vedle druhé a vedle nich na zdejší poměry velký poštovní úřad, dokonce se čtyřmi přepážkami a dokonce i jedním bílým zaměstnancem.
Tam mne pan domácí nechal mému osudu, s tím, že zdejší lidé jsou hodní (což vím) a někdo mi jistě zavolá taxi, pokud nebudu chtít jít zpátky (neznámo kudy) pěšky. Ještě před třemi lety bych se v této situaci jako první vydal hledat toaletu, protože bych se pokakal hrůzou. Ale ty tam jsou časy, kdy jsem se chvěl už sto metrů od domu v dalekém tyrolském Wörglu. Teď jsem prostě vyšel o poschodí výš, prohlédl si výlohy bank a po zjištění, že se kurzy valut z vývěsek nedozvím, protože je prostě nikde nevyvěšovali, jsem se po preventivní detektorové kontrole (zda má osobní zbraň není jako ze železa) od černocha vetřel do mně nejznámější První národní banky.
Tam jsem musel poměrně dlouho postát ve frontě, neboť v oddělení „rozšířených bankovních služeb“ bylo "jen" asi osm obsazených přepážek na dvacítku klientů. Ale o žádnou diskriminaci nešlo – v sousedním oddělení „jednoduchých operací“ o moc rychlejší nebyli.
Bílá úřednice spíše nepokročilého věku pracovala v duchu nejlepších jihoafrických tradic; vlídně se mnou pohovořila, pak šla někam dozadu shánět kurzovní lístek (že by měli jediný a ten si půjčovali navzájem proti podpisu?), seznámila mne s kurzem dálné evropské měny, sepsala o výměně elaborát včetně kopie pasu a mé zdejší adresy, vytiskla ve dvou kopiích (třetí hodila do koše), a dala mi je k podpisu, odpočítala něco přes pět tisíc ve stovkách (zavádí tu nové trochu odlišné bankovky, ale zřejmě je dosud nenapadlo zavést vyšší nominály), zapytlíkovala mi je a šla někam dozadu, aby vyhověla mé prosbě a sehnala mi telefonní číslo nějakého taxíku. Tomu říkám servis; chtěl bych vidět naše bankovní úředníky na jejím místě.
S kopií stránky z telefonního seznamu jsem prolezl několik papírnictví a knihkupectví a ukojil tam svou prvotní potřebu pohlednic, pak vystál frontu a la československý socialismus na poště, kde jsem kupodivu vůbec neudivil žádostí o čtyři desítky známek do Evropy (zřejmě si už úředníci celé země dávají echo, že až se objeví ten ťunťa v modré šusťákové bundě a bude chtít horu známek, myslí to vážně a nejedná se o nebezpečnou psychiatrickou záležitost), koupil si džus v proslulém celojihoafricky rozšířeném obchodním domě Pick´n Pay, prohlédl si výlohy plné oblečení, bot a dalších zbytečností a s pokorným výrazem prosebníka se vydal k Informacím, což bylo něco jako obří dřevěný květináč osazený jednou docela hezkou mladou indickou „květinkou“. Ta mi ochotně taxíka zavolala a se svatou trpělivostí mi na čtyřikrát vysvětlila, kde mám stát a jak poznám své taxi.
Byl jsem odvezen domů, a to za pouhých třicet randů, byť bankovní úřednice tvrdila, že taxi je ikspenzivní, tedy drahé. Sice jsem si koupil mapu města a trefil bych už i pěškobusem, ale se skoro dvěma platy v kapse jsem zrovna netoužil courat po neznámém městě, byť vypadá sebebezpečněji.
Taxikář mne dovezl spolehlivě, poté, co jsem mu na mapě ukázal, kam chci a on si vysílačkou zjistil u dispečera, kudy je to nejblíž. Dal mi i vizitku se svým telefonem, abych zavolal, až mi zase bude líno chodit, a vzhledem k tomu, že nebyl zrovna z ukecaných a já tudíž nemusel předvádět své jazykové neznalosti, dost možná ještě jeho nabídku přijmu. Jen je mi líto, že nemohu využít všech inzerovaných výhod, konkrétně seniorské slevy, dopravy z letiště do hotelu a skupinové slevy, kdy se až čtyři pasažéři mohou vézt za cenu jednoho.
Doma jsem hned zaplatil celé ubytování, protože kdo by na pokoji válel na africké poměry závratnou sumu, byť za posuvnou mříží a skleněnými dveřmi s reklamní cedulí bezpečnostní agentury? Pak jsem tajně podstrčil stovku panu domácímu, neb v rodině drží kasu paní a on prý nemá do rodinného rozpočtu co kecat (chlapi si musí pomáhat) a vyrazil s fotoaparátem na pláž lovit snímky. Za mlhou hustou tak, že by se dala krájet, ale nebyl rybníček Brčálník, nýbrž oceán, takže jsem těch obrázků moc nenadělal a raději se vrhnul na sběr vyplavených skořápek mořských tvorů, aby bylo pobřeží volné pro příjem další várky mušliček.
Pak jsem si v „Prasečím stromě“ koupil pineaplovou limonádu a dvě kila laciných drahých mandarinek k večeři a limonádou se naléval na pobřeží, dokud docela nízko nepřelétlo obří dopravní letadlo a z tmavých mraků nespadlo pár kapek, doufejme že deště a ne obsahu netěsnícího sociálního zařízení letounu.
Cestou zpět jsem úspěšně odolal i dvěma děvám za železným plotem u silnice, které zprvu vypadaly jako odrostlejší dětští žebráci, než však manuálně počaly znázorňovat, že jim nejde o malý milodar do dlaně, ale spíš o něco malého do tepláků, neboť mají hlad. A tím něčím nemyslely rozhodně nějakou potravu. Ale neuspěly; znám daleko přijatelnější způsoby sebevraždy a jak se říká, sex v Africe je jistější než kulka mezi oči.
Doma jsem se nacpal buchtou a sušeným masem, sepsal něco pamětí a něco pohlednic a na dvorku vyslechl rozhovor sousedního capetowňáka s ještě sousednějším Indem, z něhož jsem ale rozuměl jen „Johannesburg“, „Durban“ a „byznys“. |
 6. 7.
Dnes ráno nikdo ze sousedů nehalasil, takže chudinka budík na digitálkách odehrál svou melodii zbytečně a já se probral až kolem deváté. No, probral… začal jsem trochu fungovat.
Při první ranní cigaretě před vchodem jsem potkal „našeho“ Inda a kromě pozdravu mi to anglicky mluvilo snad jako v New Yorku, kde jsem se před pěti lety dostal poprvé do situace „mluv anglicky nebo máš smůlu“. Prostě rozhovor ve stylu: „Jak se vede?“ „Já, nádherně spát, hodiny…bum do nich a spát…a teď groggy.“ „Byl jsi na snídani?“ „Já…ne snídaně…jsem moc tlustý…dnes muset hodně chodit.“ „Tak se měj.“ „Ahoj.“
Dal jsem si první ranní kávu značky Pure Coffee made in Spar South Africa, která je podle etikety bohatě kontinentálně pečená, opékaná nebo pražená a podle textu v angličtině je mimo jiné opatrně balancující kříženec Arabky a Robusty, který se má dobře zavřít a dát do chládku a být v suchu, a v šálku se má lžička či více granulí zalít teplou ale ne bojlerovou vodou (ještě že jsme připojeni na kotelnu a nemám tu bojler) a přidat mléko, krém (na boty, opalovací či jaký?) či „stromový kávový krémovač“ a šukat. Prostě káva pro chvíle pohody.
Ani jsem nedopil a s úderem asi půl desáté přišel pan domácí zjišťovat, proč jsem nebyl na snídani. Asi mu chyběl můj tradiční angloafrikánský pozdrav „gůd morning, chuja móra“ či přebývala nějaká ta slanina, vajíčka, chleba, kafe, mléko a vinná klobása. Tak jsem mu mimicky zopakoval to co Indovi, že jsem dnes slíp jako deth a protože jsem fet, neníduji brejkfest, protože mám jen tjů džíns a musím se do nich vejít, než poletím plejnem houm.
Pan domácí mne ujistil, že zpoždění nehraje roli a tak jsem posnídal opožděně, bez Inda a vařit mi musela sama paní domácí, neboť černá posluhovačka (jak jsem se od Inda dozvěděl, jmenuje se Bettina, a jak jsem se dozvěděl od ní, pracuje tu jen několik dní v týdnu, považuje zdejší levné bydlení za velmi drahé a je vdaná a nechápe, že nejsem ženatý) už kmitala s koštětem po pokojích.
Při snídani jsme s domácími zdrbli mentalitu různých národů, zejména Němce, Francouze, Rusy a já i Čechy, kteří se dají nejlépe znázornit pantomimicky, dostal jsem plánek cesty k nejlepší pláži a ujištění, že jsem moula, že jsem si koupil mapu města, místo abych v informačním centru vydyndal nějakou zdarma. A taky mi doporučili jít si zahrát golf na protější kopec, což jsem ale zavrhnul hned, protože mi ke znemožnění bohatě stačil loňský minigolf v Řecku.
Uklízečka mi – zatímco jsem snídal – vylila nedopité kafe a šťávu na pokoji a vyměnila mou českou lžičku za místní, takže jsem si musel uvařit nový životabudič. A taky mi ustlala, jako by snad nebyla spokojená s mým vlastnoručním ustláním, opět vyměnila ručník (jako by to bylo třeba dělat denně a ne jednou za měsíc, jak je tomu zvykem u mne doma), zametla, vyprášila kobereček vzhledu zebří kůže a přerovnala mandarinky na stole. A taky mi uklidila boty, což znamená, že buď byl zde koupený sprej „Sprcha do sprchy“ mimořádně účinný, nebo má silný žaludek, neboť je v nich dosud znát mnohahodinová cesta letadlem.
Vybaven fotoaparátem a hotovostí jsem se vydal na pobřeží s cílem najít poštovní schránku (zde vlastně přesněji řečeno poštovní barel) k odeslání pohlednic, donést prťavé Němce pro ni čerstvé týden staré rakouské noviny, nafotit nějaké zdejší scenérie, přikoupit pohlednice a známky, poohlédnout se po nějakém tom suvenýru a pojíst na pobřeží, kde je bezpečno, ač se to tam hemží turisty z blízkých luxusních hotelů, ochranky hlídají jen bezprostřední okolí turistických objektů (ale spíš slouží jako dekorace, než aby něco dělaly) a policie se tam nanejvýš čas od času mihne v autě.
Němka měla zrovna volno, takže jsem jí nechal tisk u hezké černošky za přepážkou informačního centra a ušetřil si tak čas, který bych jinak jistě proklábosil.
Po Promenádě jsem pokračoval až k molu, co se pod ním dá tak hezky vyrovnávat poměr mezi příjmem a výdejem tekutin, ale protože jsem ráno nestihnul obvyklé množství kávy, nevyužil jsem pohostinnosti jeho pilířů a pokračoval dál.
Na konci Promenády byla dnes otevřená vrata na „Orientální pláž“. Zaplatil jsem u vchodu pět randů jakožto dospělý a dostal na ně stvrzenku, takže mám potvrzeno černé na bílém, že už jsem velký, i když jsem někdy jako malý.
Otevřely se mi tu nové obzory, z nichž ten nejpodstatnější byl domeček s vyobrazením panáčka. Právě se tam uklízelo (proč by ne, když jsem byl široko daleko sám, nepočítám-li pár zdejších zaměstnanců hrajících si na kosení trávy, spícího tlustého černého plavčíka a zmiňovanou uklízečku) a babča si zřejmě poupravila vojenské rčení „co je mokré, to je čisté“ na „co je cítit saponátem, to je čisté“. Chemie tam přímo trhala nos a plíce.
Pak jsem si přečetl ohromnou informační ceduli – tedy ne zrovna přečetl, ale prohlédl si varovné obrázky. Podle nich se tu například nesměly odhazovat odpadky, psi sem buď nesměli nebo museli přes sebe nosit podobně jako Kristus velký černý kříž, nesmělo se stanovat, rozdělávat oheň a jeden obrázek bych si podle dvou postaviček, z nichž jedna byla černá v místech dvoudílných plavek a druhá byla celá bílá a škrtnutá, vysvětlovat buď jako že sem smí jen míšenci černých a bílých a ne čistokrevní běloši, nebo že sem nesmí dočista do čista umytí lidé, nebo že sem z nedalekého přístavu něco vypouští a to člověku rozežere plavky. Ale ne všechny obrázky byly zákazové; jeden například povoloval navštívit domeček s panáčkem a jeden domeček s panenkou (nevím, zda v duchu celosvětových konvencí nebo na základě svobodné volby toho kterého člověka bez ohledu na rasu, národnost a pohlaví). A také tu bylo povoleno rybaření, pokud si člověk u brány koupil extra rybářský lístek.
Prošel jsem kolem bazénků s tobogánky pro dětičky a neplavce, postavených v duchu durbanského turistického centra, kolem podniku „Orientální občerstvení“, několika skupin různých stolků s válcovitými seslíky a bezestěnných domečků kryjících lavičky u pláže, kde byl jen písek a v koutě čtyři si hrající drobečci, a pokračoval po dlouhém molu kolem zdejšího přístavu a jachtového klubu až k majáku na samém konci. Z mola bylo možno pozorovat jeřáby, přepravující kontejnery v přístavu, prázdné přístaviště a vlak či pláže a pobřeží na opačné straně.
Asi dva metry pod majákem vedl snad metr široký ochoz čnící už jen nad nekonečnou hladinou pod ním, hezky kolem celé vížky. Sešel jsem na něj po schůdcích, udělal pár kroků a rázem mi bylo jako pod kopulí "Pionýrského monumentu" v Pretorii; tedy závratné závratě až skoro šoufl.
Polohlasně jsem si dodával odvahu a přitisknut ke kamenné stěně se sunul dál, až mi na levém rukávu a batohu ulpívala pochybná oranžová barva, snadno odstranitelná ze zdi a absolutně neodstranitelná ze mne. „Odvaha“ se mi příliš nevyplatila; když jsem snad po čtyřech metrech píďalkovitých pohybů zjistil, že to zkrátka neobejdu a musím se vrátit, dospěl jsem k závěru, že mám nepřekonatelný strach se prostě na tom metrovém ochozu nad hladinou otočit, byť jsem na vysoké škole byl i na vyšším můstku u bazénu a mám několik zápočtů z plavání. V letadle bych se klidně točil jako čamrda i deset kilometrů nad zemí, na českobudějovické Černé věži bych klidně běhal závody po ochozu, v New Yorku jsem snesl pohled z čelenky Sochy Svobody i kukuč z nevímkolikátého patra Empire State Building, šplhal jsem se na Eiffelovku i jel kabinkovou lanovkou na Stolovou horu nad Kapským Městem a nic a tady jsem se motal jako po třech pivech, což je pro mne destruktivní dávka.
Přitisknut ke stěně jsem se tudíž pomaličku sunul pozadu zpět a vzýval všechny svaté, na které jsem si coby ateista vzpomněl, a bylo i docela štěstí, že jsem zdejší veřejné WC navštívil dříve než tento ochoz.
Bez úhony jsem dosáhl vytouženého mola a – zajímavé – shora už byl ten ochoz na pohled zase mnohem širší a nezneklidňující.
Vrátil jsem se na Promenádu, protože jsem s sebou neměl plavky, nudismus tu byl cedulí zakázán a v džínách se mi na dětský tobogán nechtělo, byť jinak bych se sklouznul, aby měli na trávníku dřímající dva plavčíci aspoň trochu povyražení.
V uličkách nad Promenádou nebylo právě liduprázdno ani bílo, ale zdejší obyvatelstvo bylo vesměs slušně a čistě oblečeno, což dávalo možnost nafotit docela hezké scenérie se zachováním mých vlastnických práv k fotoaparátu. Pouze kolem jednoho podniku s rychlým občerstvením jsem prošel raději velice svižným krokem, poprvé za pět pobytů v Jihoafrické republice ale ne kvůli srocení podezřelých černých, nýbrž bílých existencí; nedůvěryhodným dojmem tam působili dva zjevně špinaví a asi ne zcela duševně zdraví běloši (úděsněji vypadala ona - jak se říká, o tu bych si ani neopřel kolo) a ten třetí o berlích už zdálky vypadal, že má notně zkrvavený či odpornou červenou vyrážkou posetý obličej, takže kontakt s ním by mohl skončit v Čechách na kožním nebo infekčním oddělení. East London je prvním jihoafrickým městem, kde podle mého pozorování dosud početně vedou bílí žebráci nad černými v poměru 3:2.
Cestou z kopce jsem v malé suvenýrárně nakoupil u postarší paní původem z Anglie, co znala Prague, Budapest a Vienna, ale neznala sčítání do 314 randů, něco suvenýrů a pohledů se známkami, v Kvíkšpáru limonádu a párky a jal se kochat na trávníku vídeňským párkem s (blankytnou) oblohou, než jsem náhodou zřel nálepku o trvanlivosti tovaru do 29. června. Čili týden prošlá uzenina, naštěstí podle ceny zřejmě ze sóji, která toho jistě vydrží víc než maso. Takže až budou černí chudáci prohrabávat koš na odpadky, kde celé balení skončilo, budou v sedmém nebi a nají se dobře celá jejich bezprizorní rodina.
Zklamal mne také černý prodavač suvenýrů na promenádním chodníku; jestliže dosud ve všech jihoafrických městech platilo, že jsou u „chodníkářů“ ceny lidovější než v obchodech, ať již rovnou, či proto, že mi „sleví, protože jsem jim sympatický“, tady byl pravý opak pravdou; ceny dřevěných věcí podle mého odhadu řádově zdvojnásoboval a za tři korálkové figurky, o které bych snad měl zájem, chtěl celých sto randů, byť za jednu takovou bych u Angličanky na kopci dal dvanáct a v ostatních městech, kde jsem dosud byl, osm až patnáct. Tak jsem ho otevřeně, ale pro jistotu česky, poslal někam a anglicky řekl, že nejsem blb a nakoupím jinde, protože jeho argument, že „je to i s cenou dopravy sem“ u mne neuspěje. Sebral jsem se a šel pryč, nedbaje jeho volání, že se nějak dohodneme. Ať si to prodá zbohatlíkům z místních hotelů, líným zajít do obchodu na kopeček a porovnat ceny.
Vrátil jsem se s úderem půl páté a do večera psal paměti, pohlednice a díval se v televizi na afrikánské a ještě jakési totálně cizojazyčné zprávy, neboť anglické jsem opět prošvihnul. Takže jsem zvěděl, že se černí perou s policií u Kapského Města o silnici, ropa balancuje kolem šedesáti dolarů, South African Airways za uplynulý rok vydělaly kupu peněz a pan prezident Mbeki kohosi pozdravoval při příležitosti zvolení.
7. 7.
Dnes ráno mne hodinky dokázaly probudit, ale byl to pro ně takový výkon, že začaly únavou mírně zhasínat. Což většinou znamená, že buď se po odpočinutí vzpamatují, nebo záhy definitivně zhasnou. Raději bych první z těchto variant, protože mé druhé hodinky budík nemají a mohl bych tudíž zmeškat všechny zbývající snídaně.
V budově jsem asi zůstal sám, soudě podle toho, že jsem venku neslyšel žádné kecaly a na přilehlém parkovišti byl jen zametající černý stařík pracující pilněji než leckterý evropský mladík.
Po vzpruze (dal jsem si před dveřmi cigáro a než jsem stihnul vypít kávu a jít na další nikotinek, někdo vysypal popelník nebo se alespoň zásobil vajgly, aby měl něco k pokouření) jsem se vydal na snídani a kvůli mé ranní loudavosti tudíž už nestihl posnídat s hosty z Pákistánu, kteří právě odjížděli. Takže ten poměrně mladý chlap, co se včera u mého pokoje plaše sháněl po recepci, nebyl Ind, ale člověk z druhé strany barikády. Doufám, že ne kvůli němu včera odjel soused - Ind.
Po kontinentální snídani (proč se jí vlastně říká kontinentální, když rozhodně není velká jako kontinent?) jsem prostudoval mapu Východolondýnska a nalezl cestu do dvou obchodních center s poštou, kam je záhodno zajít. Bližší bylo asi čtyři kilometry daleko, ovšem pošta byla kdesi v sousední ulici (a kdo ví, jestli poštovní úřad, přepážka v nějaké úřední budově či pultík v rohu nějakého obchodu, jak tu bývá zvykem?), to vzdálenější bylo to, kam mne nedávno zavezl pan domácí, asi sedm kilometrů daleko. Uvidíme, kam dojdu; rozhodně ne k nejbližší poště kousek nad Promenádou, obklopené bandou sice ne nebezpečně vyhlížejících, ale rozhodně ne čistých či pouze prací umazaných a zdravých existencí, od kterých by bylo možno očekávat všechna zdravotní rizika, na něž upozorňuje naše ministerstvo zahraničí a z nichž je žloutenka zřejmě to nejpřijatelnější.
Po snídani tu vypukl úklidový den; majitelé realit vynesli k silnici černé plastové pytle s odpadky a jak jsem včera viděl v sousední čtvrti, projede ulicí popelářské auto a černoši do něj budou z několikametrové vzdálenosti ty pytle házet a neoficiálně soutěžit, komu se z toho za letu vysype víc na zem.
Dříve než popeláři se ale na ulici začali rojit černí jedinci, studující, co z těch pytlů lze ještě účelně upotřebit. U našeho domu kramařil jeden, který zjevně ještě neklesl na úplné dno – v odpadcích se nehrabal přímo na místě, ale nosil si pytle jednotlivě za palmu, tam je prohrabal, znovu sbalil a vrátil na místo. Nebo možná nebyl až tak docela spořádaný a skrýval své aktivity před odpadovou mafií, která už si zdejší asfaltku rozdělila na sféry vlivu a odpadkové pytle patří vyvoleným?
Vyrazil jsem na výlet opačným směrem než dosud, čili od vody do kopečka. Bylo totiž třeba v první řadě najít důvěryhodnější poštovní barel než ten v postranní uličce nad oceánem obklopený pochybnými existencemi, které by mohly po vzoru československých socialistických podnikatelů v oboru dopravy vybírat dírou pomocí drátu obsah a šmelit se známkami z druhé ruky, sehnat nové pohledy, ovšem už jen pár pro nejbližší příbuzenstvo a pseudopříbuzenstvo, pokud možno ještě vyměnit nějaký ten peníz a pokochat se novými černými tvářemi.
Podle mapy jsem si sepsal na papírek směr na první obchodní centrum a poštu; mělo se jít nahoru „Mekžanetkou“, pak rovně pokračovat po Burnett Road, na konci zahnout kousek doleva a hned zas doprava a po Andersonově a Čtvrté ulici až k široké a nepřehlédnutelné Lukin Road, kde bylo podle mapy obchodní centrum (pochopil – li jsem dobře mapové značky a nešlo třeba o skládku nákupních vozíků) a v uličce za ním pošta.
Obchod jsem našel snadno, neboť má pan domácí zřejmě pravdu, že půlmilionový East London je takové malé městečko, kde se nelze ztratit, ovšem poštu jsem za ním nenašel. Inu můj tradiční problém – já a jihoafrické pošty se zrovna nepřitahujeme.
Přešel jsem tedy na variantu dvě, totiž jít až do šoping centra, kam mne onehdy zavezl pan domácí a zpět přivolaný taxík. Znamenalo to pokračovat po Lukin Road (o které jsem dlouho nevěděl, zda je to ona, protože si tu se značením delších ulic zas moc hlavu nelámou a prsknou prostě jednu ceduli na začátek, jednu na konec a ojediněle nějakou mezi to) až na její konec, tam doprava po Union Avenue, po ní na navazující a doprava zahýbající Beach Road a po navazující Devereux Avenue už pak jenom kousek k nějakému vchodu.
Cesta byla vcelku příjemná; ani zima jako v Johannesburgu, ani horko jako na Krétě, prostě sluníčko a přijatelných zimních dvacet až pětadvacet stupňů nad nulou. Co víc si přát? Vlastně pár přání by bylo: aby Lukinova silnice byla lépe označená, aby se Lukinka a Union Avenue křížily jako na mapě a nevetřel se mezi ně ještě kus Oxfordské ulice a aby byla Beach Road označená tak dobře, že bych ji postřehnul a nedivil se, že jsem ji bez povšimnutí celou přešel a najednou se ocitnul přímo na Devereuxce. Ale to jsou pro cestovatele s alespoň mírným sebevědomím maličkosti.
V obchodním centru jsem se zaculil na Indku v Informacích a ona na mne (zřejmě si mne zapamatovala, protože k ní asi nechodí až tak moc lidí s okopírovanou stránkou telefonního seznamu a prosbou o zavolání taxíku domů), strávil půlhodinu výměnou peněz v bance, neboť napřed byla dlouhá fronta a pak relativně mladá bílá úřednice, která prý ještě nikdy neviděla eura a zjišťovala po okolních přepážkách, co jsou ty papírky zač, a nakonec jsem prolezl obchody, abych zjistil, že je to podnik pouze pro Jihoafričany, neboť domorodec tu našel vše, co je k životu nebo aspoň živoření potřeba, zatímco turistického artiklu tu bylo asi jako v Penny Marketu u nás. Pohlednic pomálu a navíc převážně uměleckých a ne turistických, suvenýry omezené na různé převážně celosvětově unifikované cetky pro fintilky a oblečení a sportovní potřeby s nápisy South Africa či místními ornamenty a nějaká ta keramika. Prostě Londýn, akorát že Východní.
Takže jsem tu jenom hodil pohledy do schránky, s balíčkem stovek v kapse chvíli e-mailoval s Evropou, pak si dal laciný obložený rohlík s plátkem šunky a fůrou hořčice, která mi při konzumaci na chodníku samozřejmě upadla na bundu, tričko a kalhoty, koupil si mléko příjemné ceny a neurčité příchuti na cestu a vydal se zpět, neboť bylo už půl druhé, kolem šesté padá tma a těch čtyři a půl hodiny bylo pro cestu zpět akorát – hodina a půl chůze a tři hodiny rezerva na hledání ztraceného směru či černocha, který by mne popadl za ruku a odvedl před můj domeček.
Kupodivu jsem ovšem nezabloudil a mohl se tudíž ještě stavit v houfu obchůdků na půli cesty, kde se nabízí vše možné, od hraček přes krmivo pro lidi a jinou domácí havěť, počítače, mobily, benzín, motocykly a plastové zboží a košťata u chodníku až po chlast a po vystřízlivění rozhřešení v protějším maličkém kostelíku.
Během cucání zdejšího nanuku, černého v bílé čokoládě s oříšky (inu, opačná polokoule, opačně užité barvy), jsem samozřejmě lelkoval kolem a našel tu poštu, co jsem předtím nenašel. Že by ji tu rychle postavili, zatímco jsem se vlekl do dáli? Červený poštovní sud mi stál vyzývavě v cestě, nebylo do něj ovšem bohužel co hodit, neboť veškerá korespondence už ležela jinde. Až zítra půjdu Radce poslat další pohled, vsadím se, že tu blízkou poštu zase nenajdu.
Domů jsem přišel s písní na rtech, narovnal si pokřivenou páteř a protože bylo dosud světlo, vydal jsem se ještě na procházku po blízkém okolí.
Cestou k pláži jsem na stejném místě viděl opékající černochy, na stejném místě lenošící cestáře a u stejného plotu poblíž firmy Mercedes-Benz se opět slovy klasika „kumulovaly kumuly“, ale dnes ne dvě, nýbrž čtyři, takže jejich podnikatelský zájem bylo daleko lépe vidět i slyšet. Ještě že jsem byl na druhém chodníku; nerad bych přerušil výlet a šel zpět, abych se mohl pořádně umýt a případně vydezinfikovat, chtěly-li by se ke mně tisknout.
Vyfotil jsem si pláže v západu slunce a východu neonů z nejvyššího vrcholku, odkud je vidět mnohem víc, než na šířku pojme objektiv fotoaparátu, tamtéž jsem povečeřel rohlík se salátem, u nějž jsem se ubezpečil, že má prý trvanlivost ještě dva dny, a chvíli se kochal, než se nad vodou usadila mlha a bylo záhodno pomýšlet na návrat.
Pokusil jsem se najít netradiční cestu domů, nejdřív horem, která by ovšem byla příliš dlouhá, a pak po pláži, kde ale nebyla žádná a musel bych se po vzoru prvních osadníků prodírat hustou džunglí, a pak tedy rezignoval a šel tmou tam, co pracovávají děvčata volných mravů a libovolných chorob, doufaje, že se ke mně nebudou moc lísat.
Štěstí mi přálo hned dvakrát; jednak si to přede mnou v šeru vyšlapoval jakýsi jiný turista s batohem, který by ode mne aspoň částečně odpoutal pozornost, a jednak už děvčata u cesty nebyla. Asi právě předávala své mikroorganismy výměnou za genetické informace a pár randů nějakému jinému nešťastlivci.
Domů jsem došel už za úplné tmy; bylo vidět jen (bílé!!!) lucerničky osvětlující parkoviště a rozsvícený pokoj na opačné straně budovy, v němž se usídlila nějaká jihoafrická šlehačka – totiž vlastně smetánka – soudě aspoň podle parkujícího auta, na jaké bych se nezmohl ani kdybych místo cestování seděl doma na konečníku, nejedl a střádal každou volnou minci v privatizačních fondech s jistotou desetinásobku.
Povečeřel jsem banány, "antisnědl" včerejší mandarinky, zbavil se strniště a prachu cest a rozvalil se u televize, naslouchaje kvílení alarmu, který se spustil kdesi nedaleko. Když pak byl lotr jistě na sto honů daleko, vylovil jsem ve volné chvilce všechny peníze, přepočítal je a porovnal staré bankovky s novými.
Nejpodstatnější změnou bylo zvýšení jejich jazykové rozmanitosti; na nových stovkách zůstal ze starých nápis v angličtině SOUTH AFRICAN RESERVE BANK, ale ubyl afrikánský SUID-AFRIKAANSE RESERWEBANK a přibyly PANKA YA RESEFE YA AFRIKA BORWA a BANGINKULU YA AFRIKA-DZONGA, stejně jako zůstalo anglické ONE HUNDRED RAND a zmizelo afrikánské EEN HONDERD RAND. Čili nové bankovky začaly místo Afrikánců preferovat PANKAče a BANGINkule. Navíc se změnil i druh a barva číslic a znaky, rozšířil se staniolový proužek, aby se na něj místo pouhého textu vešel státní znak, počet číslic 100 vzrostl ze čtyř na osm a dole přibyly místo čtyř teček (ve vší slušnosti) čtyři kosočtverce s čárkou uprostřed. Beze změn zůstaly jen zebry na rubu a ze všech těch změn se vykuleně tvářící buvol na lícní straně.
I z padesátek zmizel afrikánský název banky a nominálu a nahradily ho IBHANKI ENGUVIMBA YOMZANTSI AFRIKA a BANNGA YA VHUKATI YA AFURIKA TSHIPEMBE, počet číslic 50 vzrostl ze čtyř na sedm, změnilo se pár obrázků, místo tří teček přibyly tři kosočtverce s čárkou a jen lev zepředu s továrnou zezadu zůstal stejný, jen výrazně zrudnul, asi proto, že mu hřívou protáhli širší proužek.
Podobných změn se dočkaly i dvacítky a desítky, pouze s tím rozdílem, že alobal je tu asi vzácný a tudíž zůstaly proužky tenoučké; jinak i zde skoro zrušili afrikánské nápisy, byť je prý afrikánština mateřštinou většiny obyvatelstva, a nahradilo je BANKA-KGOLO YA AFORIKA BORWA a IBULUNGELO-MALI ELIKHULU LESEWULA AFRIKA na dvacítkách a LIBHANGI LESILULU LENINGIZIMU AFRIKA a konečně afrikánské SUID AFRIKAANSE RESERWEBANK na desítkách.
Inu, různým národům už nestačí zviditelnění na mincích, různojazyčných už léta, a prosazují se i na bankovky. Už se nemohu dočkat, až na našich bankovkách bude název České národní banky i v romštině, vietnamštině, ukrajinštině, slovenštině, ruštině, polštině, němčině, čínštině, rumunštině, jugoslávštině a kdoví, jakém menšinovém jazyce ještě. |
 8. 7.
Při snídani u popelníku, v době mezi opuštěním postele a probuzením, jsem pozoroval na sousedovic palmě dovádějící pankáče. Byli asi patnáct centimetrů velcí, hnědí, měli bílošedého kohouta na hlavě a vyváděli jako by právě někde zobali místo zrní extázi.
Posnídal jsem, abych měl sílu na snídani u domácích; na obrácené polokouli se mi obrátil i stravovací režim a zatímco doma víckrát večeřím, tady víckrát snídám.
Během snídaně v brejkfest růmu (snídaňárně, nikoliv festovním brejkování po konzumaci tuzemáku) se měli domácí co otáčet; sklízeli po sousedech, co právě odjížděli, vařili a smažili pro mne, kontrolovali, zda a co sousedi čmajznuli z pokoje, myli nádobí, hlídali vnučku lezoucí neustále po dlouhém dřevěném stole kolem džusů a jogurtu a ignorovali jekot vnoučka odněkud z podzemí (dost možná ho zavřeli do sklepa). A k tomu mi pan domácí pětkrát marně opakoval nedomyslitelnou větu se slovy „větší děti, mimina, vzít a hrát si“ a asi deseti dalšími divnými anglickými slovy, než pochopil, že je to se mnou marné a začal radši hovořit o rodině a jiných ptácích. Že je ze dvanácti dětí, protože se bílí osadníci množili, aby mohli konkurovat místnímu černošstvu, a sám má – zřejmě kvůli spoustě práce s hosty – pouze pět dětí a tři vnoučata, a že ti ptáci, co jim předloni Radka říkala ibisové, se jmenují debele nebo tak nějak. Nebo na mě možná jen volá debele, protože má problémy s výslovností „i“ a ti ptáci opravdu řvou jako debelové.
Chvíli jsem pozoroval letadla, přistávající kdesi za kopcem ve směru od moře, a kolem čtvrt na deset zaslechl něco, co by snad mohl být i vlak, který sem zřejmě jezdí také, soudě podle vagónů v přístavu. Taky mi vlétl do pokoje první hmyz za celou dobu pobytu, zřejmě zoologický druh vosa tobogánovitá (pichalus toboganus), soudě podle toho, že se hned usadila na notně oroseném okně (večer si vždy pustím ve sprše horkou vodu, pak je mi líto větrat a ráno jsou kapky na všem skleněném v vlhko tak, že už se mi pokroutily oba cestovní pasy, mapy, pohlednice a vizitky a druhý den navzdory venkovnímu teplu neschnou vyprané ponožky), umyla si v kapce nohy a pak se po zádech klouzala po okenní tabulce, než jsem ji sfouknul k pootevřenému okénku a vyhodil ji ven úderem propiskou přes zadeček.
Vyrazil jsem k Promenádě, ale jen na chvíli; prostě jen abych došel na Rhodes Street na jejím konci, v čísle popisném 8 se optal na taxislužbě, kolik by tak stál výlet do Hamburgu nebo Berlína, o kousek výš našel poštu a poslal tři pohledy a pak buď pokračoval směrem do ZOO, nebo se vrátil, přebalil (věci, ne sebe) a vydal se k centru.
Ale osud byl zcela jiného názoru; na dané ulici ani číslo 8 ani viditelná taxislužba nebyly, takže buď firma přesídlila a rozdává zbytky starých vizitek, nebo podniká načerno, byť s bílým řidičem a funguje tudíž jako leckterá naše firma, která inkasuje a mizí z povrchu zemského.
Také poštu jsem dlouho hledal marně a našel ji po delším tápání o ulici a roh vedle, takže zdejší mapa je asi sestavena podle sovětského modelu, neboť jak známo, mapy Moskvy taky bývaly tvořeny ne tak, aby podle nich mohl chodit turista, ale tak, aby zmátly bloudícího imperialistického nohsleda. Cestou dolů jsem potkal prvního a vzápětí i druhého černého žebráka, takže se černí v této profesi už i zde ujali vedení 4:3 nad bílými. První se prý jmenoval Vilda, spává tu ve svetru na pláži, nemá přední zuby a z finančních důvodů rodinu (jako tomu bývá i u nás, až na to, že u nás nemíváme rodinu z naprosto opačných finančních důvodů než tady - tedy ani ne tak proto, že bychom si ji nemohli dovolit, ale proto, že není ekonomicky výhodná), nemá peníze, zato však má hlad, neboť snad jako všichni jihoafričtí žebráci tři dny nejedl. Docela by mne zajímalo, jestli tu tedy jídlo dostávají centralizovaně ob tři dny, jestli platí vládní vyhláška, že je povoleno žebrat jen po třídenním půstu, jestli je trojka nějaké magické číslo schválené odborovou organizací pracovníků v žebrotnictví nebo jestli prostě plácají jako čeští politici a neumí počítat víc než do tří. Vysvětlil jsem mu, že u sebe nemám žádné randy (což byla pravda, protože jsem randové mince nechal doma a měl jsem jen dvacetirandy, padesátirandy a storandy) a dal mu aspoň cigáro, za což mne pasoval na svého přítele.
Druhý žebrák, následující vzápětí, neměl zájem o nikotin, ale pouze o drobné či mléko pro své tři děti (opět ona magická trojka), takže měl smůlu, neboť jak je zmíněno výše, drobné jsem neměl a mléko jsem mu poskytnout nemohl, protože nejsem dojná kráva.
Následkem těchto setkání jsem raději zamířil do nedalekého zdejšího "Akvária", abych si pro jistotu umyl ruce, neboť první žebrák, radostně mi potřásající pravicí, je sice zjevně špinavé neměl, ale žloutenka je žloutenka a nebyl jsem dosud nikým instruován, jak se rozezná černý černoch od infikovaného žlutého černocha.
Za patnáct randů vstupného se mi tedy mimo vystavované domácí fauny dostalo i možnosti umýt se, byť mám zato, že větší riziko případné nákazy skýtal zdejší vodovodní kohoutek, než inkriminovaný žebrák.
Když už jsem byl uvnitř, pokochal jsem se aspoň zdejšími exponáty, nesrovnatelně skromnějšími než u konkurence v Durbanu. Měli tu tři chlupaté beznohé vodní tvory, snad tuleně, z nichž se ale jen dva tulili k sobě, několik tučňáků v jednom výběhu s neznámými kachnovitými ptáky, osamělého pelikána, želvy v malé tůňce i rozsáhlejším želváriu a v budově pak snad dvacet akvárií s rybami v rozmezí od dvou do sta centimetrů na délku a od jednoho do padesáti centimetrů na výšku, z nichž některé byly mrštné jako rybička a jiné líné jako leklá ryba, s mořskými koníky, kraby s krabicemi a krabátky a sasankami. V budově pak také vystavovali želvu, nejspíš vycpanou, jinak by totiž asi nevydržela balancovat tak dlouho na dřevěném stojanu, čelisti nejrůznějších žraloků, mušle (ty z moře - ty z pánského WC se veřejně na odiv nevystavovaly, byť byly opodál), odpadky vylovené z moře při stavbě budovy a obrovskou lebku a kosti čehosi.
Strávil jsem tam požehnaně času, zejména u velké bachraté bílé ryby, která v obličeji připomínala psa Maxe ze seriálu Jake a tlusťoch a pořád mne zvědavě okukovala, jako by si na druhé straně skla koupila u jiné ryby vstupenku do suchária, aby se podívala, jaké roztodivné lidské příšery žijí na zdejší souši.
Pak jsem si v recepci, kde se prodávaly vstupenky, vybral a nakoupil srst huvenýrů - totiž hrst suvenýrů. Napřed musel vousatý pán vyjít z recepce, aby mi namáhavě odemknul dobře uzavřenou skříňku s ozdobnými lžičkami po osmnácti randech (chvíli nade mnou stál, zatímco jsem si vybíral, pak ale usoudil, že ho to nebaví a nechal mne u otevřené vitríny samotného a šel se zase vybavovat se ženou do kukaně), pak ji musel znovu zamknout, jít za prosklené okno pro kovový zvoneček, co jsem si též vybral, pak pod sklem štěrbinou pro výdej vstupenek vyinkasoval peníze a nakonec mi postranním zasouvacím skleněným okýnkem vydal pytlík s nákupem a přáním hezkého dne.
Usadil jsem se na lavičku před Akváriem a počal nasávat limonádu, koupenou původně v "Prasečím stromě", neboť jsem měl v úmyslu jít do Kwiksparu nakoupit zásoby na nadcházející víkend a nerad bych ji platil znovu či riskoval osočování ze zlodějny.
Po chvilce ke mně přisedl černoch s plechovkou coly, lahvičkou vína vzhledu české placatice rumu a novinami formátu Rudého práva - ovšem přisedl si až poté, co se opatrně zeptal, zda mi nebude na obtíž, a znělo to naprosto jednoznačně ve smyslu "Nevadí vám černoch na vaší lavičce?". Po letech, co tu trávívám pravidelně část prázdnin, první signál, že sice apartheid udělal v téhle zemi v porovnání s většinou kontinentu pořádek a vcelku i oázu klidu a bohatství, ale něco v něm tak docela v pořádku nebylo a asi není a že asi ne všichni bílí a černí se mají navzájem tak rádi, jako jsem tu dosud vídal.
Samozřejmě jsem nic nenamítal - jednak proto, že nejsem rasista co se černochů a takřka všech jiných lidí týká, jednak proto, že přece nebudu nikoho vyhazovat z veřejného místa, zejména pak slušného člověka.
Dali jsme se do řeči, takže od něj vím, že žije dvě stě kilometrů odtud a sem přijel za kamarádem po jedenácti letech, že má tři děti a hodnou ženu, která ho kdykoliv pustí, když chce s kamarády někam na pár dní vypadnout, že tři děti jsou děs, zejména sedmiletá dcera, která se u každého obchodu dožaduje nákupu nového oblečení, že on sám je malíř portrétů a k našincům má kladný vztah, protože za apartheidu byl řidičem a vozil tu i dva mladé Rusy (a říkal i ruská jména), co sem přijeli z Bonnu a vůbec nepili (takže zřejmě emigranti) a že jsem tedy už třetí člověk z pomezí Evropy a Asie a první Čechoslovák, kterého zná. A že apartheid byl špatný, ale posledních dvacet let už to jde, a že je v novinách, že v Londýně (naštěstí tom anglickém) vybuchla bomba a je to hrozné.
Během hovoru (zajímavé - mám světlé chvilky, kdy angličtině rozumím docela dobře) se nám za zády srotil docela slušný černý hlouček, samá omladina a zřejmě ostýchavci a rasisti, neboť o vajgla či loknutí žebrali zásadně u mého černého souseda a ne u mne. Zcela zbytečně jsem (nenápadně) svíral ucho batohu v ruce a celou vahou svého břicha přisedl k lavičce hotovost v zadní kapse kalhot; inu, turistická zóna, žádný Chánov.
Omladina se postupně rozešla a po krátké chvíli dorazil jeho kamarád, zaměstnanec nedaleké restaurace Dros (nebo Bros, nebo Aros - z ozdobného písma to šlo těžko rozluštit), poněkud olysalý vousatý černoch ve svátečním, jeden z těch, koho lze dle vzhledu považovat za zdejší společenskou honoraci. Chvíli jsme s ním poklábosili, pak si "můj" černoch usmyslel, že uděláme výměnný obchod čtyři české cigarety Next za čtyři jeho jihoafrické (vypadající velice honosně a jistě dražší než moje, protože co se cen tabákových výrobků týče, je Jižní Afrika již dávno v Evropské Unii) a pak jsme se rozešli, neboť já zamířil za potravinami a oni kamsi docela atraktivním autem.
Domů jsem dorazil ještě dost brzy na to, abych tu už zůstal, ale dost pozdě na delší výlet někam, takže jsem jen došel tak čtyři kilometry od pobřeží, nadělal pár docela hezkých snímků a v potravinách koupil pár sáčků sladkostí jako suvenýr, vejdou-li se mi do batohu, či jako zákusek, nevejdou-li se a budu je tu muset sníst.
Večer, kolem čtvrt na osm, jsem šel ještě ven, prohlédnout si hvězdičky a na ohních kuchtící černochy u pláže. Prošel jsem celé široké okolí a musím konstatovat, že nikde ani živáčka-kriminálníčka; pouze černoši u ohňů pořádali něco jako minitechnoparty, kolem pláží postávalo pár rybářů, vesměs asi s manželkami, které je nechtěly na noc pustit samotné, aby se ze srázu k vodě spustili sami a ne s nějakou dámskou společností nabízející za úplatu rychlé pseudomanželské služby, v hotelových restauracích večeřelo pár jedinců a místní esenbák kontroloval kamion, byť to podle mne nespadalo do jeho kompetencí, neboť měl na voze napsáno "traffic police" a měl by podle mne tudíž asi spíš kontrolovat trafiky. I kumuly byly pryč ze svého podvečerního postu; buď je vyhnalo světlo, zářící na celý park, osamělost na liduprázdné ulici, rychlý rytmus nedalekého techna, který deprimoval jejich pomalejší klienty, nebo už měly své služné (v jejich případě vlastně souložné) v kapse a šly si vzít do úst pro změnu něco stravitelného. Nebo právě pracovaly v křoví, nebo byly po setmění coby způsobné dcerky doma a právě se chlubily tím, co se dnes v odpoledním kurzu naučily. Takže jsem cestou o nic nepřišel a ani nic nezavleču domů.
Doma jsem se umyl, chvíli se díval v telce na hvězdné války či něco podobného akčněhloupého, černošskou hitparádu a film o výpravě divočinou, při níž jeden chlap propadl provazovým mostem přes řeku a druhý po něm střílel z pistole a po pokochání se suvenýry jsem se odebral do postele, abych měl zítra sílu na snídani a s ní spojenou duchamdléhoplnou konverzaci v jazyce amerických imperialistů.
9. 7.
Ráno jsem vstal včas, protože mým asi dvacetiletým hodinkám přeskočilo. Tedy z neznámých důvodů přeskočila melodie a ta nová byla tak úžasně dlouhá a vlezlá, že ji nešlo zaspat.
Za zamlženými okny (jak já musel včera ve sprše pařit!!!) byla docela zima, jak už tady tomu v ranních hodinách bývá, než se slunce kolem deváté hodiny nažhaví na evropskou letní teplotu.
Uspořádal jsem krátké posezení na rozloučenou se včera snědeným kilem mandarinek, které nesou na sáčku název "Easy Peeler", neboli Snadný loupač nebo Jednoduchý slupkovač, dále mají nápis Fresh line, neboli Svěží čára či Čerstvý provaz, Passion for freshness neboli Vášeň či Hněv pro svěžest a dokonce - což mne udivilo - na sáčku vždy stojí Specially selected just for you neboli Vybráno speciálně právě pro Vás. Jak jenom mohou poznat, že právě pro mne?
Po snídani mne domácí opět vyhnali, když jsem naznačil, že bych po sobě rád umyl nádobí. Radka mi to s mamkou vždycky dovolí a tihle „zlí“ lidé ne – že prý jsem na dovolené a musím se tudíž povinně flákat. Marně jsem se snažil použít nový argument, a sice že jsem platící host a ten si může za své peníze dělat, co chce. Nemůže. Tak jsem se „uraženě“ odebral do pokoje a aspoň zlomyslně ustlal tak, jak jsem odpozoroval, že stelou; tedy prostěradlo nahoře přeložit deset centimetrů od pelesti, peřinu po stranách zasoukat pod matraci, čtyři polštáře postavit a deku složit pod dosud složený ručník, který stejně nepoužitý odnesou a přinesou nový, neboť stále nechápou, že sice jsem tlustý, ale tři ručníky na den jsou přece jenom moc. Oni ať si místo toho hrají s vnoučaty, která dnes po celou dobu mé snídaně „telefonovala“ za pomoci banánů coby sluchátek, než to dcerku přestalo bavit a půl svého „telefonu“ snědla.
Bylo mi doporučeno jít na tenisový kurt či ještě vzdálenější pláž, asi abych se sportovně znemožnil.
Dopoledne a část odpoledne jsem strávil jihozápadně od „Postele a snídaně u cest“ (B&B Byways) a vcelku severozápadně od Promenády. Napřed jsem neplánovaně zjistil, že Cadwallan Road nad Památníkem německým osadníkům je zřejmě sídlem obchodu s černým bílým masem, neboť chodník, trávník a okraj přilehlé komunikace byly doslova "pogumované" a to, co je v Africe k přežití důležitější než policie a všechny ochranky dohromady, se válelo či viselo takřka všude, byť v dohledu nebyl jeden jediný gumovník-kondomovník.
Prokřižoval jsem vše od Fitzpatrickovy cesty, náležející ještě k solidnímu turistickému centru, až za Buvolí ulici a kus Settlerské cesty, kde už bylo na ulicích černo a v noci bych tam raději ani nepáchnul, byť poblíž sídlila velká policejní stanice, policejních vozů tam za mého pobytu projelo víc než v turistické oblasti (tuším že tři nebo čtyři) a podle oblečení a nákupních tašek lidí bych usuzoval na spíše dělnickou čtvrť typu přelidněný jihočeský Rudolfov. Chyběly tam viditelné atributy ghetta, separovaného od slušné společnosti a nechaného zločincům napospas – žádné telefony viditelně nelegálně připojené k telefonním budkám a černoši nabízející hovor z nich za pár randů kamkoliv na světě, žádná srocení davů, žádné žebrající existence, skoro žádní pouliční spáči a žádní černí policisté, bloumající jednotlivě po ulici a snažící se budit aspoň zdání, že se něco proti kriminalitě podniká.
Nejhůř vypadala situace asi ve čtyřúhelníku ulic North St., Cambridge St., západní část Fleet St. a Buffalo St., kde byly nádherné historické stavby, které jsem si ale fotil vždy až po důkladném rozhlédnutí, kdo je kolem mne a kdo se ke mně může stihnout přiblížit. Čili: kuk na stavbu, kuk, kde je slunce, kuk napravo, kuk nalevo, kuk dozadu a v ideálním případě šup batoh na břicho, chňap po v něm ukrytém fotoaparátu, cvak, fotoaparát zpátky, kuk do stran, batoh na záda a šup za roh.
V „černočerné“ Argyle St. jsem samozřejmě rovněž marně hledal taxislužby, které tam podle telefonního seznamu měly sídlit dvě. Nenašel jsem ani jednu. Nevím, zda se přemístily, skrývají se před veřejností či jim lidé z ulice jako bezdomovci a … u nás ukradli vývěsní štít a prodali ho do sběru, aby měli co utrácet.
Do ZOO a Královského parku už jsem raději nešel, v cestě stálo přece jen příliš mnoho postav, mezi něž je lepší nechodit s batohem. Radši jsem sešel z kopce a dostal se do chemicko-průmyslové zóny, liduprázdné a skýtající kontejner proti jakési úřední budově, za nímž "potřebovala usychající tráva trochu té závlahy". Dál už se mi nechtělo přeplavat úžinu a podívat se do přístavu, takže jsem se vrátil na „Fleetku“ a po ní zpět do míst, kde už se tu a tam někdo bělal a aspoň černošky měly oblečení a la Evropa.
V likérárně jsem se zásobil levnými památečními cigaretami, oběma sortami, které byly cenově pod českým minimem, a ušetřil jsem tak dvacet randů na dvou kartónech. Koupit si domů něco přes tisíc kartónů do zásoby, měl bych tuto dovolenou zadarmo a asi třicet let bych nemusel do trafiky.
Kolem půl jedné jsem dost rychlým tempem zamířil domů – venku vyšplhal zdejší „zimní chlad“ odhadem na třicet nad nulou a já měl pocit, že mezi černochy v teplých bundách shořím v tričku s krátkými rukávy.
V pokoji se všemi otevřenými okny a průvanem se jakž takž dalo vydržet snít na posteli o Čechách, kde prý soustavně prší a je zima.
Ven jsem se odhodlal zase až v půl třetí. Zhruba jsem se držel doporučení pana domácího a vydal se tedy po Cestě Jendy Bailieho (John Bailie Rd) doleva směrem od pláže, pak po Galwayské cestě (Galway Rd) kolem Bunkrového kopce (Bunker´s Hill) a Epsomské cestě (Epsom Rd) až k Softbalovému stádiu (Softball Stadium) až po Naháčovu reliéfní cestu (Nahoon Reef Rd), kde jsem to vzdal a k Naháčské zátoce (Nahoon Bay) nebo Naháčskému bodu, tečce, špičce, hrotu, momentu, okamžiku, smyslu, významu či účelu (Nahoon Point) už nedošel, protože značení cest tu opět notně vázlo a já pořádně nevěděl, kde jsem, jen jsem si pamatoval, odkud přibližně jsem přišel.
Tak jsem to u jakéhosi hřiště, kde stálo víc aut než viditelných hráčů, otočil a šel zpět; napřed lesem s oranžovými stromy a suchým podrostem, pak kolem prý komplexu hřišť, který nebylo vidět, ale podle jekotu lidí tam byl, kolem golfového hřiště, kde pár jedinců hrálo a pár černochů budovalo voliéry, asi pro ptáky, které vycvičí k hledání ztracených golfových míčků a budou je pronajímat a po Trumberově ulici (Turnberry Avenue) zpět k černošskému rožništi.
Před šestou už jsem se zcela zmožen válel na pokoji a užíval nezaslouženého odpočinku, tudíž jsem vyjímečně stihnul afrikánské zprávy v šest a tytéž zprávy v angličtině v sedm; říkali, že při výbuchu v Anglii byli zraněni i dva Jihoafričané z tamější jihoafrické komunity, že prezident Mbeki byl v Sůdánu, že G8 odpustila Africe nějaké dluhy, v Mexiku byly jakési povodně či co, v Durbanu otevřeli nemocnici Maháthmy Gándhího, JAR někde vyhrála fotbal a prohrála rugby a máme používat Persil, být turbočistí s Aquafreshem a zajistit si bezpečné místo na zemi pomocí techniky Samsung.
Pak jsem se podíval na pořad „You´re hired“ na SABC2, což je něco jako české „Chcete mě?“, až na to, že tam nehledají pejsci páníčka, ale černoši práci. Přijdou, představí se, někdo zavolá a zaměstná je a oni se pak později přijdou pochlubit svými profesními úspěchy, třeba jako ten, co se po sedmi letech nezaměstnanosti stal úspěšným podomním prodejcem chlazených nápojů a jakmile začal vydělávat, přijala ho i rodina zpět do svého kruhu. Nevím, jak by podobný pořad dopadl v Čechách; asi by zašel na úbytě, protože by chyběli solidně vystupující barevní spoluobčané toužící po práci a tudíž sebeprezentaci, a až by se nějací dostavili, chtěl bych vidět, kolik zaměstnavatelů by letělo k telefonu a nabízelo místo a ne posměšky typu „Cikán se přihlásil ke studiu při zaměstnání“. |
 10. 7.
Pan domácí mne při snídani pochválil za to, jak daleko jsem včera došel. A že kdybych se prý dovlekl až na Nohoon Bay (Nahounskou zátoku, záliv, výklenek, štěkot, štěkání či vavřín – všechny tyto významy slova bay mi nabízí můj maličký slovník, zakoupený proto, abych v daleké cizině nemusel při konverzaci tolik namáhat ruce a mimické svaly), mohl jsem si zaplavat či zasurfovat. Chudák pan domácí totiž nemá představu, jaká muka prožíval na vysoké škole můj tělocvikář, když musel sledovat, jakému nemehlu má dát zápočet z plavání, ani netuší, že mi rodiče coby malému odmítli koupit windsurfing (že bych z něj stejně jen párkrát spadnul a ztratil o něj zájem – nemýlili se) a při improvizaci na žehlicím prkně v obýváku se tento sport prostě naučit nedal. Takže i kdybych na bay došel, stejně bych se jen rozhlédl, řekl good bye a se slovy „baj baj“ bych „bej“ zase opustil.
Pan domácí mi také sdělil, že dnes je u pláže jako každou neděli velký trh, snad přímo veletrh, kde se prodává vše možné i nemožné (zmínil zejména šaty a nevím proč právě ty – snad proto, že jsem tu dosud vystřídal jen tři průběžně v umyvadle praná trička či někde zahlédl mé české ponožky na nanejvýš jedno použití, které si na cesty vozívám, po použití je vyhazuji a vytvářím tím v batohu prostor pro suvenýry) a kam se prý sjíždějí trhovci ze širokého okolí, aby turistům prodali to, co nikdo jiný nekoupí (což pan domácí neříkal, ale to se přece rozumí samo sebou). Takže tam možná taky zajdu, protože zajdu radši způsobem přirozeným, než přirozením.
Napřed jsem se došel zkratkou (už jsem se rozkoukal, odvázal a otrkal jakožto starej kozel, takže proč se neprojít postranními uličkami, kde se člověk v případě nouze přece jen má koho optat na cestu, a sice místních obyvatel, nehlídá-li jejich pes i zvonek, či pouličních černochů, podaří-li se mu je na trávníku probudit) podívat do nejvzdálenějšího mně známého obchodního centra, zda není otevřen Postnet, čili domeček moderního spojení se světem, dopisy počínaje a e-maily konče, nacházející se tamtéž, když tamní obchody mají otevřeno většinou denně. Postnet ale v neděli nepostnetí, takže jsem ani dnes nezjistil, kolik by stál takový taxík do Berlína či Hamburgu, kolik by stála vyhlídková cesta helikoptérou nad East Londonem (vrtulníky tu létají denně a co jsem našel v prospektech inzerát s internetovým odkazem, irituje mne tato možnost víc než pigidium, podobně jako možnost získat řidičák na malé letadlo, kterou ale každopádně nevyužiji, protože by mi Američani mohli zabránit v možnosti využít jejich vízum platné do roku 2011 ve strachu, že bych mohl s nějakým malým letadlem udělat veliký malér), či zda mi někdo na dálném severu nevěnoval elektronickou vzpomínku.
Po časném odpoledni, stráveném v mém pokoji, neboť i dnes bylo horko takové, že to uznal i pan domácí, mající v tuto roční dobu zimní období, jsem vyrazil k pláži na doporučený trh. Ale nic moc; buď už jsem ho prošvihnul nebo bývá ten trh velký jen ve srovnání s eastlondonskou „vesnicí“. Prodejců bylo sice na chodníku Promenády víc než obvykle, ale na Durban, Johannesburg či Kapské Město zdaleka neměli. Jediné, co bylo mnohem koncentrovanější než obvykle, byli návštěvníci zdejší obrovské pláže. Byly tu všude mraky lidí a od dalekých kopců tam, co končila silnice, až po Promenádu samí černoši. Prostě bělavý písek a na něm absolutní černo, hlava na hlavě. Musel jsem tam být za exota, i když jsem se v posledních dvou týdnech opálil takřka do romské barvy. Kdybych nevěděl, že je to oblast, která bude zřejmě „trezorová“, tedy safe (čti sejf), hodně bych se bál; přece jen není dobře býti člověku samotnému, zejména není-li sám a zjevně nezapadá do davu.
Až na počátku Promenády jsem potkal jednoho zapomenutého bílého rybáře a na celé Promenádě mezi davem černochů na nedělní procházce celkem možná tak deset bílých či alespoň relativně světlých tváří nakupujících u černých trhovců suvenýry, a tu a tam byl i nějaký běloch „vytlačen“ z Promenády až na útesy bezprostředně u vody. Bylo mi tam osaměle, ale je třeba si zvykat; nelze vyloučit, že to bude i u nás jednou vypadat podobně, až na to, že zřejmě nebudeme mít oceán, nebudou-li dostatečně rychle tát ledovce. A kdo ví, zda si do té doby stihneme vychovat pořádně tvrdou policii, inteligentně přinejmenším vypadající barevné politiky a po práci prahnoucí tmavou většinu a vyrobit dost ostnatého drátu a železných zábradlí na ohrazení malých bílých ghett.
V Kwiksparu neměli dnes ani jeden hamburger, ani jeden sendvič a dokonce ani rohlíky proložené párkem a zvané z neznámých důvodů ruská roláda. Asi trest za to, jak jsem se v posledních dnech ošklíbal nad jejich vysokou cenou (v přepočtu asi 25 až 30 korun). Měli sice opět pult a na něm v kruhu asi deset až patnáct mís různých salátů, nad kterými české srdéčko plesalo a cholesterol vyskakoval, i rohlíky či chleba, takže se improvizaci meze nekladly, mělo to ale i svou stinnou stránku; chtělo to umět ten salát nakupovat. Čili někde vzít nádobku, nabrat si dle libosti a pak kdo ví, zda někde zvážit, nechat zvážit, nechat si dát cenovku či spoléhat na odhad prodávajících u pokladny… A jestli si sám zvážit a vytisknout cenovku, jako to praktikují oddělení zeleniny v našich obchodech, tak jak, když u nich nevisel ani název, ani cena? A aby toho nebylo málo, kdo ví, zda bych si vlastně svůj hamburger směl udělat, neboť vstupní nálepka v pase a mí ubytovatelé mi jasně a striktně zakazují po dobu zdejší dovolené pracovat a nerad bych byl deportován domů přímo z lavičky, kde bych se pokusil hamburger vyrobit.
Tak jsem raději rezignoval a notně dlouho procházel mezi policemi a vitrínami, hledaje, čím eliminovat dotírající chutě. Žádný extra úspěch; když jsem vyloučil (ne ze sebe – to se na veřejnosti uprostřed obchodu nedělá) nápoje, kterých mám doma dost, párky, kterých už mám dost, sladké pečivo, tvořící půl obchodu a mleté maso, které bylo vyrobené (inu, Afrika) z masa, což mohu potvrdit, neboť ho melou přímo u zákaznického pultu a kdokoliv kdykoliv vidí suroviny, a když jsem usoudil, že nechci ani bramborové či kukuřičné lupínky, ani nechutně tvrdá avokáda, drahé jahody, ani banány, pomeranče, rajčata, jablka, hrušky, melouny, kivi ani ty věčné mandarinky či mléko, zůstalo na výběr sušené maso, nanuky, čistý led, konzervy a drogistické zboží.
Jakožto rozmazlený fracek z Evropy jsem se rozhodl nebrat ani čistý led, po kterém přes poledne naopak toužívám, ani většinu z konzerv pro jejich vegetariánský obsah a západoevropskou cenu, a odmítl jsem i konzumovat mýdlo a zapíjet ho extra pěnivými saponáty a prášky na praní s petrolejem. A sušené maso bylo třeba dočasně omezit, neboť se už začaly ozývat namožené dásně. Takže jsem si koupil to, co na seznamu zbylo; nanuk a malou konzervu s uzenými škeblemi v oleji ze semen bavlny, ulovenými v Číně a zabalenými v Jižní Africe. Snad si Radka nevzpomene na Slunce, seno… a nezačne vyhrožovat, že vezmu-li tyto potvory z moře vytažené do úst, už mi nikdy nedá pusu; protože než se to dozví, budu už dávno o 85 gramů škeblí obéznější.
Po zprávách o sedmé jsem prostudoval dvě mapy, co jsem si ráno koupil a co mi na nich pan domácí – přinášející opět dva čisté ručníky – v poledne ukázal, kde se v Africe perou a kam bych se naopak mohl a měl vydat. Z turisticky známých lokalit mi dost důrazně nedoporučil Alžírsko, tam že prý bum bum islám, a naopak vřele doporučoval Čad, Senegal, Demokratickou republiku Kongo či Zimbabwe, které jsem momentálně z neznámých důvodů na soupisce atraktivních destinací neměl. Takže se uvidí.
Po hororu v televizi, mandarinkách a přečtení jednoho prospektu jsem šel už před jedenáctou spát, abych byl svěží na snídani; potkám-li tam sousedy, nejspíš tswanské národnosti, soudě podle toho, že jsou ze City of Tswane, musím být schopen prohodit anglicky aspoň že Pretoria is a nice city, I visit Rietfontain one year ago, it´s a nice quiet place, I stay there in the B&B Ciara Lodge and I learn Afrikaans there and I can say „Have a good day“, „Sleep well“ and „Thank you“ in Afrikaans, but no more, than I am stupid, případně že I am a teacher from the Czech Republic, it´s a small country in the Cetral Europe, I like South Africa, I stay here every holiday, every holiday one city, I´ve got six web sites about my travel, but in Czech only, a hlavně musím někam do hovoru vměstnat, že I fuck Canada, than Canadians are thieves and they are fucking peoples. Už se na to těším.
11. 7.
Když si ráno pan domácí postěžoval, kterak si při svém včerejším běhu (nechápu – dobrovolně každý den běhat dvacet kilometrů) namohl lýtko, zakázal mi opět po sobě umýt nádobí a na mou zmínku prohlásil, že se tu klidně mohu helikoptérou proletět, ale stojí to 80 randů za pět minut, dal jsem si omeletu (nový týden asi znamená obměnu jídelníčku, abych se po celý pobyt nedíval jen do očí volovi – tedy vlastně na volská oka) a pak postál nějakou dobu před domečkem, neboť dnes uklízela černoška, co tu dělá na zkrácený úvazek, a já se bál, aby mi nedala koštětem, kdybych se jí prošel po čerstvě vytřené podlaze a natáhl se v kalhotách na čerstvě povlečenou postel. Dostala tuzéra deset randů a radostně vystřihla poklonu a la prvorepublikové služebné z filmů pro pamětníky. Inu, pětatřicet korun jsou tu sakra velké peníze. Ale proč bych nepobyl venku, když káva a cigáro stejně nejlépe chutnají na trávníku u jedenapůlmetrových rododendronů ve stínu palmy a za krákání ptáků s dlouhými zobáky, neustále klovajících do trávníku.
Pak jsem zašel pointernetit, bych zvěděl, co nového na druhé polokouli, a také abych si početl, co a jak se zdejšími vrtulníky. Ranní informace od pana domácího byla dost zkreslená; na internetu se sice nabízely lety pro kdekoho, ale v cenových relacích od v přepočtu šesti a půl tisíce korun, což sice mám, ale nedám. To si radši v hračkářství koupím plastový vrtulníček za pár randů, sednu si s ním na zídku a budu sám dělat vrrr, vrrr.
Společnost nabízející lety malým letadélkem či pilotní průkaz pro jistotu ceny neuváděla vůbec a sdělovala jen něco blabla anglicky a e-mail. Takže ani létat se tu nenaučím, leda bych vypadl z okna pokoje na zahradu asi tři metry pod sebou.
Zašel jsem znovu až na Fleet Street, kde dnes nebylo zase až tak černo jako minule; bílý jsem tam byl sice s výjimkou okrajové části u turistického centra v podstatě pořád sám, jen občas se mihla bílá tvář v projíždějícím autě či u benzínové pumpy, ale lidé na ulici poněkud prořídli a tak se Fleetka zdála docela bezpečnou. Zdejší černoši nebyli vůbec jako na severních předměstích Johannesburgu; tady byli opravdu černí jako bota od Bati, tak černí, jako ti, co žijí ve Francii. Prostě žádní hnědoši, ale čistokrevný eben. Většina z nich navíc vypadala solidně, aspoň podle oblečení soudě; podle postav bych je typoval na silně podvyživené chudáky, samozřejmě až na mnohé bytelné babky, přenášející na hlavách vše možné obřích rozměrů, jen aby si nenamohly ručičky.
U jednoho obchodu se mu pak zželelo bílého staříka, žebrajícího na chodníku a vypadajícího trochu jako ruský Mrazík, a tak jsem mu v obchodě za zády, odkud plynule a marně vyhazovali černou chudinu, přicházející zřejmě za účelem krádeže, koupil celý bochník toustového chleba a půllitrovku mléka. Byl štěstím bez sebe. Samo sebou jsem na místě nesetrval, neboť kdo by toužil po srdečných stiscích provázených rizikem lecjaké choroby či davu hrnoucích se žebráků, toužících také něco trhnout na takto štědrém mecenáši.
Na pláži se nic extra nedělo, takže jsem se jen chvíli cumlal s vídeňskými párky made in tady a pak se vydal na pokoj užít si ráno koupených Custard doughnut each, což česky znamená Vaječná krémová kobliha každá a ve skutečnosti to bylo pět sladkých rádobyrohlíků podélně rozříznutých a naplněných žlutou hmotou s oranžovou kuličkou uprostřed, podle nálepky prý speciální nabídka za deset randů.
Cestou jsem pak ještě dal vydělat černé trhovkyni z promenády, která měla ceny ne lidové, ale aspoň ne přehnané, a pořídil si tak do sbírky větší korálkovou panenku a zapalovač, co dostávám u nás ke kartonu cigaret zdarma, obalený korálky. A to byly doby, kdy my jsme vozili korálky od nás černým kmenům…
Večer jsem samo sebou skončil na Promenádě a až do setmění pozoroval, jak čistotní jsou na rozdíl od našich suchozemských přímořští bezdomovci, konkrétně ti černí; pod srázem se vesele myli i prali v nadcházejícím příboji a mohl jsem se tudíž přesvědčit, že s výjimkou světlých dlaní a chodidel jsou černoši černí opravdu všude.
Zprávy o sedmé se dnes věnovaly AIDS; Mandela má prý něco s nějakou nadací, co dělá něco s kondomy (nevím, zda je lidem doporučuje, rozdává, krade či propichuje) a v JAR je podle dvou oficiálních informací 4,5 až skoro 7 milionů HIV-pozitivních, což prý je problém, který se nelíbí ani manželce amerického prezidenta, kterou ukazovali vystupovat z letadla. Dál říkali něco o Zimbabwe a ukazovali k tomu nějaký stanový tábor plný černých dětí, kdo ví, zda utečenců nebo pionýrů, mluvilo se o školství v JAR i o strachu v anglickém Londýně a ve zprávách o počasí předpovídali na noc deset stupňů a na zítra 27 nad nulou, a ve sportovních zprávách zřejmě při představě tohoto vedra spadli všichni hráči ragby na jednu hromadu, napřed ten, co asi ukradl ostatním míč, protože ho honili, dokud mu ten míč neupadl.
V Izindaba dávali totéž v nějaké divné řeči, jen vložené reklamy byly jiné – zatímco podle reklam mezi News si máme čistit zuby jen tou nejlepší pastou, podle izindabských reklam stačí bonbony tic-tac ve vlaku. Ebusuku a kusasa byly stejně extrémní; v noci deset a přes den 27 stupňů, takže i podle ňusáků i podle izindabáků ze mne po poledni bude braai, neboli proslulá jihoafrická pečeně.
Večer mne nezaujal ani jeden ze tří televizních kanálů, co mi zůstaly poté, co jsem zkoušel zda mají teletext a tím zřejmě jeden program smazal a nahradil jiným, který mám teď na dvou kanálech současně. Takže jsem za bouření moře, které teď znělo až sem, prostudoval mapu, abych věděl, co chci zítra vidět, než mi do toho něco vleze a já to neuvidím. |
 12. 7.
Ráno domácí zřejmě konečně pochopili, že jsem mezek, který si stejně udělá, co se mu chce. Využil jsem totiž okamžiku, kdy byl pan domácí venku a paní žehlila kdesi za rohem, a umyl si po sobě nádobí od snídaně. Pak jsem po cikánském vzoru tak dlouho remcal a mluvil o rasistech, až mi tedy konečně půjčili koště, abych tedy mohl zametat i já a ne jen všemocný pan domácí a jím příležitostně najatí černoši, kteří jsou najímáni na námezdní práci přednostně a berou za ni i peníze, na rozdíl ode mne, diskriminovaného bělocha, musejícího se div ne doprošovat, abych tu mohl popracovat aspoň zadarmo.
Využil jsem příležitosti a zametl nejen svůj pokoj, ale i prostranství před ním, hlavně pod rododendrony a okolo palmy, kde byly popadané lístky. Strávil jsem tím příjemně dvě hodinky; tedy mohly by být příjemnější, kdyby byla rodina domácích urostlejší a neměli tudíž jen poměrně krátká košťata, úměrná jejich postavám, ale ne mně, na zdejší poměry přerostlému hromotlukovi.
Pak jsem si i ustlal, snad podle předpisů Africké unie, a pozoroval pana domácího, kterak bělí na zídce na slunci ručníky. Pak jsem při cigáru okouknul opodál rostoucí přirozeníkovník, tedy vlastně palmu, z jejíhož kmene vyrážely oddenky připomínající spoustu mimořádně vyvinutých chlapů v jednom, zamával letadlu, letícímu skoro nad mou hlavou, se southafricanairwayským pestrobarevným kormidlem, dopil kávu z patriotického hrnečku Made in South Africa (nevím, proč tu ještě nemají tradiční evropské made in China), rozloučil se se včera snědenými mandarinkami, sbalil batoh a vyrazil na cestu směrem k ZOO.
Cesta mi hezky ubíhala, asi proto, že bylo ještě dopoledne a teplota se dosud nevyšplhala na slibované denní teplíčko, při němž i domorodci odkládají svetry, bundy a rozdělanou práci. Až na začátek Komisařské ulice (Commissioner Street) bylo vše jako vždy a dál vlastně taky; tj. až po křižovatku Commissioner či Fleet Street s Cambridge Street se v černé místní komunitě občas zableskl bílý obličej a i černí budili vesměs dojem solidnosti či alespoň neškodnosti. Ovšem všude na sever od Fleet Street a na západ od Cambridge Street byla situace jako ve skinheadově nejhroznějším snu. Tedy jeden nečerný občan – já – na víc než obstojně zaplněných ulicích. Černí prodavači, černí trhovci, černé dělnictvo, černí žebráci, černí řemeslníci, černí povaleči, dokonce i v projíždějících autech jen černí cestující. Největší chaos a nával byly na prostranství před Department of Home Affairs, neboli něčím jako detašovaným pracovištěm ministerstva vnitra a na nedalekém Tržním náměstí (Market Square); pak bylo chvíli klidněji a volněji, neboť po levé straně byla obrovská budova policejní stanice a podle mapy i soudu a před ní zřejmě trestanci odpykávající si rytím záhonů a sázením sazenic veřejně prospěšné práce pod ozbrojeným doprovodem. A pak vysloveně chudinské tržiště u výpadovky, bezpečné zřejmě jen díky tomu, že přímo v jeho středu stál plně obsazený policejní Jeep a černí robustní policisté z něj šmírovali, co se kolem děje.
Po Park Gates Pl. Jsem se jal obcházet zelenou plochu a po chvíli úspěšně stanul před branou hlásající vchod do ZOO a zákaz vjezdu autobusům. Jinak auta dovnitř samozřejmě směla, neboť to, co se tvářilo jako začátek ZOO, byl ve skutečnosti teprve park, který se musel objet či obejít, za ním se v zeleni skrývalo parkoviště a ještě o kus dál byla teprve závora, pokladna v malém dřevěném domku a dvoje vrátka, jedna pro vstupující a jedna pro odcházející lid.
V pokladně jsem vysázel na dřevo tři pětirandy za prachobyčejný lístek z pokladny s datem, cenou, časem a pár neidentifikovatelnými čísly; jo, to v Pretorii, tam aspoň měli hezčí vstupenky se žirafou… ale v Durbanu nám zase pro změnu nedali žádné a jen nás zkasírovali… takže si vlastně nemůžu stěžovat, je to tu průměr.
Pak už mi nic nestálo v cestě do stánku s občerstvením, stánku s malým množstvím suvenýrů a ušmudlaných laciných pohlednic spravovaného vousatým bělochem vzhledu skutečného lovce divé zvěře, husté sítě veřejných toalet, na dětské hřiště a do pavilonů se zvířenou.
Většina zde chovaných tvorů byla člověku skutečně na dosah ruky, asi proto, že sežere-li šelma turistu, ušetří se za krmení. Hned první lvi u vchodu tudíž byli pouze za asi metr vysokým drátěným plotem a odvážný jedinec by se tudíž mohl naklonit, pohladit si je a rozloučit se s končetinou. Já se tedy raději zbaběle přikrčil a poklábosil se lvicí, která mi přišla vstříc, pouze přes drátěné pletivo na vzdálenost nějakých ani ne půl metru.
O kousek dál jsem si pohovořil mezi šesti očima se dvěma žirafami, jimž se dalo hledět přímo do očí, protože byly v hlubokém výběhu a hlavy jim přes zídku čněly pouze o trochu výš, než jsem byl já; ovšem hovořil jsem jenom já, ony jen v jednom kuse znuděně přežvykovaly a já tedy mohl zjistit, že mají jazyk stejné barvy jako lidé, pouze asi dvakrát větší.
Chudák jednohrbý velbloud naproti se asi snažil podrbat či odehnat hmyz, ale protože tak činil silnýma nohama, musel se pořádně pokopat. Jeho kamarád se pak možná chtěl podrbat na hlavě a po úderu kopytem do kebule se v rohu svalil a dělal mrtvého brouka.
Želvy byly jenom za půl metru vysokou skleněnou stěnou, asi proto, že vypadaly moc líně na útěk a moc těžce na ukradení návštěvníky, podobně nízko byly ohrazeny i ryby ve fontáně.
Něco jako svišti mělo hlubší příkop s norami, něco jako dva bobři se prohánělo v bazénku u umělohmotného tobogánu, dva hnědí medvědi si klidně spali zimním spánkem v příkopu a divoká prasata si zvědavě prohlížela turisty z betonového prasária.
Jedno lvíče opodál si se mnou pořád chtělo hrát, těm v dalším výběhu jsem naopak nestál ani za pohled, neboť se zrovna podávala flákota.
Tygr bengálský se na mne, metr vzdáleného, neustále olizoval, jako by čekal, až přelezu plot, jiné „kočičky“ opodál mne naopak nebraly na vědomí, protože jedna se jen válela na boku a odháněla mouchy a druhá se zaujetím chroupala asi tak pětikilový kus masa.
Vlky jsem naštval bleskem fotoaparátu z metrové vzdálenosti a pak okukováním na vzdálenost několika centimetrů přes tenké drátěné pletivo – docela velcí světlí pejsci, na pohled i sympatičtí, ale když si člověk vzpomene, co jeden z nich udělal Červené Karkulce…
Svobodně se tu pohybovali i nelétaví ptáci i až na parkoviště prchající králíci, i holubi, kteří sem přilétali za svými uvězněnými soukmenovci, za metrovým plotem bez přístřeší sídlili dikobrazi, kteří se v době mé návštěvy právě krmili a vypadali jako chroupající roští vlnící se ve větru.
Uvězněni tu byli pouze ptáci a některé opice; ptáci, jako třeba čáp černý, na jmenovce nakreslený jakožto nesoucí černé mimino, žili buď v tak husté kompletně oplocené džungli, že je vůbec nebylo vidět, nebo v klecích, kde nevyvíjeli přehnanou aktivitu, opice pak byly zavřené nejspíš za trest, neboť některé na lidi neustále vystrkovaly zadek, jiné si na drátěném pletivu hrály před návštěvníky na exhibicionisty, jedna z výšky znečišťovala veřejné prostranství a některé podle varovné cedulky kradou.
V půl třetí jsem si koupil na památku do sbírky lžičku s nápisem „ZOO v královském parku, East London“ (ten nápis samozřejmě nebyl v češtině, ale v imperialističtině) a obrázkem nějaké „micky“ a zvolna se jal hledat cestu zpět, neboť je za světla nebezpečí vidět lépe než za tmy, kdy se za člověkem otáčejí jen bělma očí a černá pleť splývá s tmou.
Chtěl jsem to zpět zkusit jinou postranní uličkou, abych se pokud možno vyhnul černému srocení na tržišti, ale podobně jako v Evropě vedou všechny cesty do Říma, tady vedou všechny do černa. Takže jsem se vracel nakonec tudy, kudy jsem přišel, a kdyby byla policie co k čemu, nedoplatil bych se, protože jsem to bral nonstop nejvolnějšími prostranstvími, neohlížeje se na jízdní pruhy silnice či barvu panáčků na semaforech, z nichž stejně dobrá polovina nefunguje a svítí trvale červeně, což je možná i reklamní kampaň zdejších komunistů, neboť trvalá červená svítí zejména v chudých oblastech města. Galantní černí řidiči mi však zpravidla aspoň přibrzdili, takže jsem nemusel využít dosud vždy zbytečně placeného cestovního zdravotního pojištění. I když nikdo neobtěžoval, byl jsem nakonec rád, když jsem se přiblížil aspoň k první pobočce First national bank s tlustým černým hlídačem před vchodem; ten by se mne když tak jistě zastal, byť proti „svým“.
Někde v oblasti hotelů jsem si v malém obchůdku koupil nanuka a pár dosud neznámých pohlednic odtud i odjinud a opět se přesvědčil, že barva a peníze dělají člověka; zatímco já coural mezi regály, přehraboval vše, co neznám, abych zjistil zda se mi to náhodou nehodí, prohlížel si obrázky v novinách a kdesi cosi, nikdo si mne příliš nevšímal, zatímco ošuntělý černoch, chvíli předtím přehrabující vleže na chodníku svých pár drobných, dostal rovnou mezi dveřmi vynadáno a pak ho pan majitel osobně vyhodil, hulákaje na něj něco o póvlu a sajrajtu; tentýž majitel, který se mne osobně ujal, když jsem přišel k černé pokladní, která neznala ceny mých pohlednic, a který na mne vrhal úsměv za úsměvem, zvláště když viděl v mé ruce pouzdro s pár storandovkami.
Zbaštil jsem nanuka pod památníkem německým přistěhovalcům, který tu stojí už asi jedno půlstoletí a oslavuje příchod germánských vojáků spolu s Angličany a následný příchod druhé německé vlny; u nás památníky vstoupivším zahraničním vojákům takovouto trvanlivost nemají a vydrží nanejvýš na věčné časy, ale rozhodně ne padesát let. Přitom jsem jakémusi černochovi s politováním oznámil, že mu cestu už si nepamatuji kam nevysvětlím, protože nejsem zdejší; měl smůlu – jinému černochovi před pár dny večer jsem cestu ukázal, ale jen proto, že hledal hotel Osner, kolem kterého chodím takřka denně a který je tak velký, že ho nepřehlédnu, i když s sebou nemám kontaktní čočku.
Posilněn vejcburgrem (hamburger, v němž je místo šunky vaječný salát) jsem se vydal domů a po krátké relaxaci, přerušené tím, že mne vzbudilo vlastní zachrápání, jsem napsal něco pamětí a podíval se na News i Izindaba nepříliš optimistického obsahu; oběma vévodily dost velké demonstrace všude kolem, v Kapském Městě, Johannesburgu, Port Elisabeth, Durbanu, Mpumalanze a ještě někde. Jestli jsem to dobře pochopil, udělaly se nějaké škrty v rozpočtu jako u nás či začali propouštět ze státních služeb, ale mohlo jít i o něco jiného, a nebílému obyvatelstvu se to nelíbilo (jako u nás) a dělalo rodeo, až se policie měla co ohánět pendreky. Večer se raději zamknu na dva západy, lože přestěhuji dozadu do sprchy a schován pod ním přečkám noc, kdyby se černé demonstrace rozšířily až sem (kecám). A hlavně zapnu elektrickou deku, protože se má zítra ochladit a teplota prý přes den vystoupí jen na plus 25 stupňů.
13. 7.
Ráno se mi na rozdíl od domácích vydařilo. Zatímco já v nestřeženém okamžiku stihnul nezákonně umýt své nádobí od snídaně (snad mi to imigrační úředníci prominou – konec konců za to nejsem placen, takže se tomu spíš než práce dá říkat zájmově-umělecká činnost, neboť zájem mám a umýt mastný talíř je pro mne umění) i si v pokoji ustlat, oni zrovna nejásali, protože jim zřejmě sousední host odjel bez placení, ale zato s klíči od pokoje.
Pochválil jsem jim ZOO, vlastní bazén (hned se nabízeli, že mám-li plavky, mohu se jít vyčvachtat, ale já to raději odmítl, neboť bazén měl dost velké rozměry a VZP by mohla odmítnout zaplatit mou případnou repatriaci s tím, že jsem tu provozoval vzhledem ke svým možnostem extrémní druh sportu, na který se pojistka nevztahuje) a pohaněl helikoptéristy, kteří jsou drazí i pro mne, patřícího podle statistik prý mezi prvních deset procent nejbohatších lidí světa. A pan domácí hned opáčil, že mám zajít na pobřeží do informačního centra a tam že mi jistě levnější vrtulník seženou. A jak já si v duchu dodal: a ten se možná i vznese do vzduchu či aspoň zatočí vrtulí.
Pak jsem posnídal další kávu, prostudoval mapu a po cigaretě se na chvíli zamknul v pokoji, neboť kolem projelo bílé auto s nápisem Canada na dveřích a i když jelo dál, raději se před nimi zamknu, neboť co kdyby mi tak jejich ambaprasáda poslala vízum a finanční vyrovnání za jejich zlodějský hostinec? Za co bych je pak proklínal? „Kanadské“ auto se ale nevracelo, i vydal jsem se na procházku s batohem obsahujícím dva prospekty (jeden těch samých vrtulníkářů, ale s jinou webovou stránkou, a jeden dodávkářů, nabízejících dopravu do Kapského Města, Port Alfred či Port Elisabeth za nízké ceny a prý se zárukou bezpečnosti, dopřávající si či jak přeložit affordable, schopnou či výkonnou neboli efficient, komfortní, spolehlivou, luxusní a personifikovanou), fotoaparát, náhradní film koupený už zde, neboť všechny tři české filmy už jsem vyplácal, klíče a trochu peněz.
Jako první jsem musel do obchodní oblasti na Vincentsku (ulice Devereux Avenue je mezi městskými čtvrtěmi Vincent, Berea a Selborne a obchodní centrum nese Vinckovo jméno); ne že by se mi tam chtělo, obzvlášť v situaci, kdy jsem měl subjektivní pocit, že jim nevyšla předpověď počasí a místo ochlazení je čím dál tepleji, ale bylo třeba rekonfirmovat letenku neboli potvrdit, že mám v úmyslu se ve stanoveném termínu vrátit, což české cestovce GTS stačí poslat e-mailem, zatímco kanadským tvorům z rodu thieves vaginalis to nestačí ani v písemné a ústní formě současně.
A když už jsem tam byl, udělal jsem tam i velký nákup v Pick´n Paysu, neboli potravinách a podobných věcech, neboť počítače v Postnetu byly momentálně obsazené. Nahamounil jsem si do košíku plechovku levného nápoje Kwench, tj. granadillový lektvar ze zkarblované vody (Carbonated Water), cukru, regulátoru kyselosti, kyseliny citrónové, kyselého malíčku (malic acid), povolených vůní a barviv (snad ne kolínské vody a anilinových barviček, které přece taky nejsou zakázané) a prezervativů (preservativs), na které se vlastnoručním podpisem nějaký pan Raymond Ackerman zaručoval, že nespokojeným zákazníkům vrátí dvojnásobek peněz.
K nápoji přibyla picknpayská cola v plastové láhvi, lišící se jen tím, že místo povolených barev měla karamel, místo citrónové fosforečnou kyselinu a místo prezervativů kofein a zákazníci byli obrázkem žádáni, aby recyklovali, čili snad aby nápoj po cestě trávicím traktem opět vrátili do láhve a při příští žízni vypili znovu.
Přibral jsem si i stogramovou skleničku stoprocentní rozpustné brazilské kávy svatého Olivera, vyrobené z fazolí… totiž zrn… po důkladné selekci, jenom nevím, jestli z těch nejlepších nebo těch, co selekcí neprošla. Poněkud nepochopitelné bylo na etiketě i sdělení, že máme do hrnku nasypat lžičku kávy, přidat cukr, mléko, a horkou vodu a uložit to na chladném místě. Vždyť na chladném místě to kafe vystydne a nebude to k pití. Až se vrátím domů, optám se jich na to; koneckonců od toho byl na skleničce uveden i jejich e-mail stoliverscafe@hotmail.com s výzvou, že o nás rádi uslyší.
Vzhledem k většímu výběru než v pobřežním Kwiksparu jsem si přibral i tři konzervy jakýchsi mořských potvor, v lepším případě ke konzumaci, v horším k pozvracení. Jedny byly Smoked mussels in vegetable oil, neboli podle slovníku uzené škeble v rostlinném oleji a podle mne vyčítavé „Musel´s smočit vegetaci v oleji?“, druhé Boiled baby clams in brine, neboli oficiálně vařené škebličky v brine (což ve slovníku není) a neoficiálně asi produkt z české ženské hokejové extraligy „Klamavé baby bojují na ledě v Brně“ a třetí Escargots/Snails, neboli jacísi hlemýždi, podle obrázku černí na pupíku, s hnědožlutými ulitami.
Mezitím se Postnet uvolnil, takže jsem mohl e-mailnout do Čech i zjistit, že jiná stránka helikoptéráků neexistuje a dodávkáři nic extra nenabízejí. Ale těch dvacet randů za internetění za to stálo; půl hodiny největšího horka jsem proseděl v klimatizované místnosti a navíc mohl i na plochu druhého jejich počítače uložit svou stránku www.Ifuckcanada.cf.cz, aby ji případný zájemce snáze našel.
Pak jsem vyrazil (bez mapy – jsem už skoro zdejší a vyznám se možná tak na dvaceti ulicích) směrem ke zdejšímu Muzeu u křižovatky ulic Oxford a Lukin. Jeho oficiální vchod měl otáčivé dveře s nápisem „tlač“, tak jsem tlačil, ale marně; asi se spletli a napsali tam „push“ (čti puš) místo „huš“. Ale zamčené dveře mne neodradily, zejména když podle vývěsky mělo být otevřeno; jal jsem se tedy obcházet plot kolem budovy a tam, co to vypadalo jako zadní vjezd do dvora pro zásobovací vozy, jsem se zeptal lelkujícího černocha, který mi potvrdil, že do muzea se chodí právě a pouze těmito zastrčenými vraty v plotě a přes něco mezi parkovištěm a staveništěm doprava. Tam jsem obětoval pětirand za vstupenku vypadající opět jako ústřižek z pokladny československé socialistické samoobsluhy a byl vpuštěn do takřka liduprázdných a ryboplných prostor.
Přízemí bylo věnováno zdejší zvířeně – rybám, z nichž tu byla jednoznačně preferována latimérie podivná, různým vodním tvorům, ptactvu, šelmám a nešelmám, motýlům, lebce slona, kostře pravěkého ještěra, kterého bych podle velikosti hlavy nazval kebulesaurus a který byl ideálním tvorem do diktátorských režimů, neboť při svých proporcích sotva mohl nést obří hlavu zpříma.
Dále byl v přízemí pavilon šutrologie, nabízející vše od obyčejných kamenů přes různé krystaly, polodrahokamy a vzorky zlatonosných hornin až po meteority, které kdy v této části světa spadly a které prý váží tolik, že by byly ideální pro středověk a jeho kamenování čarodějnic a lehkých žen. Také tu měli model sluneční soustavy bez Pluta a průřez zeměkoulí a ukázky zkamenělin a nezkamenělin, novinové výstřižky a fotografie zasloužilých badatelů a letadla, jímž kdosi přiletěl, aby cosi objevil.
První patro pak skýtalo „muzeum školství“ s pár fotkami význačných potentátů minulých století a několika historickými listinami, oddělení s vitrínami, v nichž figuríny v životní velikosti znázorňovaly život a módu jednotlivých barevných kmenů a leckde by stačilo sebrat figuríně koženou rádobysukénku, aby se z muzejní vitríny stala výloha vykřičeného domu v západočeském pohraničí, prosklené skříně s kmenovými módními doplňky, oddělení námořnictví, oddělení bojových tradic zdejších národů, oddělení pro vyzdvižení zásluh německých přistěhovalců a vojáků na ekonomickém rozvoji oblasti i Radčin zlý sen – muzeum rozvoje místního včelařství, kde bylo mimo jiné za sklem vidět přímo vnitřek úlu, v němž prý se pro potěchu návštěvníků vystřídaly stovky generací včel, které do něj vlétají druhou stranou otvorem ve zdi a přímo před sklem si budují medové plástve.
Ze všeho nejvíc mne zaujal seznam Němců, kteří se sem stěhovali výměnou za něco málo ekonomických privilegií a proviant na prvních dvacet dní, mezi nimiž byli lidé z nejrůznějších oblastí Německa devatenáctého století, mimo jiné i z Böhmen, dále pak sochy černošek nahoře bez, peníze z dob dávných námořních expedic (z nichž nejatraktivnější prý bývaly mince evropské, jakási královská praeura), otisky stop našich pradávných předků (jednou budou zdejší obyvatelé v Durbanu možná vystavovat stopy mé a Radčiny, zkamenělé v písku tamější pláže, komentujíce je textem o primitivních tvorech z první doby atomové, kteří se nedokázali přizpůsobit a vyhynuli na AIDS, tuto banální a tehdy v dávnověku ještě neléčitelnou chorobu), barevně se lesknoucí minerály a obchod se suvenýry u východu, kde jsem si koupil kovový zvoneček a na vyzvání se zapsal do knihy hostů, kde budu dost možná jeden z nejexotičtějších návštěvníků a kde jsem i hrdě přiznal, že jsem Čech, protože tady doufejme taky nevědí, co jsou Češi zač.
Pak jsem se – opět bez jediného mrknutí do mapy – vrátil domů, vysypal obsah batohu na postel a rychle pelášil k Promenádě, abych stačil projít John Bailie Road před čtvrtou hodinou, neboť jak jsem vysledoval, právě mezi čtvrtou a půl pátou se tam činí lehká děvčata nevysoké hygienické úrovně, která každému na potkání nabízejí „sex, please, I am hungry, please“, nebo aspoň „sucking, I am hungry“. Hlavně ta druhá nabídka mne omračuje a děsí současně; zatímco já si kupuji jen ty nejdražší nanuky, neboť ostatní jsou hrozně vodové a skoro bez chuti, tato děvčata mají takový hlad, že jsou ochotna cucat cokoliv, a to ještě kdo ví, zda jejich hlad nepřekročil meze snesitelnosti a zůstalo by jen u cucání. Po půl páté pak tato mizí neznámo kam, asi do svých zimovišť, a nebýt aut, byla by tato ulička naprosto tichá, přinejmenším do deseti večer, což byl dosud můj nejpozdější návrat od vody.
V suvenýrárně u paní z Anglie jsem udělal pořádnou tržbu a opět ji nachytal, že neumí počítat. Minule se „sekla“ jen v řádu desítek, teď už v řádu stovek randů. Opět v její neprospěch a opět ji zachránila až kalkulačka. Takhle to vypadá, když se děťátko fláká na prvním stupni základní školy a neumí psát čísla do sloupečku pod sebe!!! Pak jsem si dopřál v Kwiksparu nadívanou housku, plnou nějaké zeleně (ne zkažené uzeniny) a pro změnu rybího salátu a uspokojen se vrátil do pokoje, abych v klidu a míru (včerejší demonstrace se sem nerozšířily) popapal, sepsal tyto řádky a v News se dozvěděl, že v Keni nějakým lidem způsobili zlomeniny, v Pákistánu vykolejil vlak, v Iráku zase něco vybuchlo, jihoafrický ministr financí něco říkal, sjezd farářů jednal v Johannesburgu o Zimbabwe a zítra bude deset až čtyřiadvacet stupňů a něco bude kapat, doufejme, že jen obloha. |
 14. 7.
Pan domácí byl ráno daleko veselejší než včera. Jednak se pozdě večer vrátil sousední černý host s luxusním bílým autem, který byl včera zrána postrádán, takže zřejmě neutekl bez placení, a jednak mu (panu domácímu) během mé snídaně vrátili z opravy jeho parádní BMW, které prý dostal od rodiny k šedesátinám a někdo mu ho z boku naboural. Ten se má, když dostal ke kulatinám dárek bratru za milion; já bych byl rád, kdybych k mým šedesátinám dostal záruku starobního důchodu nad hranicí životního minima, nebo aspoň invalidní vozík, aby mne do práce nemuseli nosit.
Rodina se hned vydala na zkušební jízdu, takže jsem využil jejich nepřítomnosti a umyl po sobě nádobí, zatímco se služebná na terase ládovala něčím v něčem u umělohmotné misce. Vypadalo to jako ovesné vločky v mléce nebo podobná šlichta, kterou se živí buď chudáci, potřebující se nasytit za mírnou cenu bez ohledu na chuť či pachuť, nebo nejpokrokovější lidé, hledající v tom zdraví a dlouhověkost, které se jim dostane minimálně subjektivně, neboť než přežvýkají porci, připadá jim to jistě jako věčnost. Služebná si ale na tuto krmi zjevně nestěžovala, neboť prý má doma dvě věčně hladová dítka a nou many, takže je nejspíš ráda, že tu dostane aspoň tohle, a nestěžuje si ani na to, že jídá za prosklenými dveřmi na terase u dřevěného stolu nebo ve stoje, neboť se dost možná nemá co ochomýtat okolo stolu pro hosty a pana domácího, kteří jsou "něco víc". Nechci nikomu křivdit – mám jen takový dojem, že i když s ní domácí rozprávějí solidně a někdy i v divném mlaskavém jazyce, je tu černá služebná v podobné pozici jako hnědý chlupatý pes pana domácího, až na to, že se psem si pan domácí hraje a s ní (zřejmě) ne. Nevím, jak to bylo u Gerstnerů v Kapském Městě, ale mám pocit, že tady je ta černá opravdu nejvíc ta „černá vzadu“.
Pak jsem posbíral z trávníku několik palmových listů, pokouřil a popil kafe, neboť černoška smýčila můj pokoj tak, že bych si ji nejraději strčil do batohu a vzal domů, aby mi uklidila i tam, a přiučil jsem se, kterak se správně manipuluje s koštětem, což pak v Evropě také zkusím, ale jen nerad. Uvažuji o tom, že bych si měl místo dosavadních stromů vysázet kolem chalupy taky jen palmy – jejich listí se daleko líp odklízí, protože je snadnější sebrat pár asi metrových šavlovitých útvarů, než shrabat desítky či stovky listů. Pan domácí hned mou „sklizeň“ palmového listí nacpal do igelitových pytlů, které odnesl popelářům k silnici, a než jsem se nadál, už se nad nimi skláněl jakýsi černoch a snažil se z nich vylovit něco zajímavého. Ten snad musel čekat v protějším křoví, jak rychle u pytlů byl.
Když bylo uklizeno a já dostatečně vynachválil vůz pana domácího, na jehož prezentaci jsem byl přivolán, vydal jsem se směrem k východním výšinám, tedy tam, co jsem už nedávno šel, ale nedošel, protože kdybych býval došel, tak bych pošel. Tedy kolem Bunkrového kopce (Bunker´s Hill), Hostince u korálového stromu, po Galvanické ulici (Galway Rd), kolem Bunkrokopeckých sportovních hřišť, kolem křižovatky s ulicí Sundej gatě (Sandgate Rd) a ke křižovatce mezi Softbalovým stádiem (Softball Stadium) a Parkem Jamese Pierce, kde jsem to onehdy někde vzdal, a dál po ulici Nahoněný Útes (Nahoon Reef Rd).
Cesta vedla divočinou; golfová hřiště byla záhy vystřídána Zahradami bez bot (Botanic gardens) vpravo, kam se napřed nesmělo a pak smělo jen po jedné vyhrazené pěšině, na které se ale skoro nic nesmělo, a úplně stejnou vegetací vlevo, kam se smělo, neboť to vpravo patřilo obci, ochranářům a sponzorům, zatímco to vlevo zřejmě firmě Mercedes. Na poslední křižovatce pak mohl člověk volit mezi cestou doleva na Nahoon Bay, kde se na jedné části čvachtá či potápí a na druhé buď surfuje nebo lyžuje (já viděl surfaře, ale na mé mapě vypadá značka spíš na lyžařský slalom), či cestou doprava, kde se surfuje a opodál potápí a člověk se vrhne do vody na Nahoon Pointu a nedá-li si pozor, může proplout přes Nahoon Reef a The Boulders a dále přes Bats Cave až na Promenádu, kam se ale dostane jen tehdy, neuloví-li ho velryby, jejichž „ghetto“ prý je až ke Germánskému památníku.
Zvolil jsem postupně obě cesty, přesně podle ruského způsobu; až na to, že já si to užil, zatímco Rusové sami o sobě říkají, že mají-li volit ze dvou ZEL, vyberou si obě.
Náhonská pláž byla perfektní; písek, ztužený písek a voda a kolem kopce a mezi porostem na jejich úbočích také písečné jazyky, jako by místní litovali, že tu nesněží, a lyžovali aspoň po zapískovaných svazích.
Vzhledem k tomu, že tu bylo takřka liduprázdno, jsem se poprvé odvážil zout boty na veřejném prostranství a smočit své tři údy ve vlnách Indického oceánu, který se ale aspoň ve srovnání s okolím jevil býti studeným mínus několik centimetrů.
Přešel jsem celou pláž od krajních surfařů až po skály, cestou přišel o náplast (utrpěl jsem tu nedávno první těžký úraz, když jsem si neznámo jak odřel palec na levé noze) a několikrát si ve vlnách umyl a vzápětí zase ušpinil nohy, protože směrem ke břehu šly čisté vlny, které cestou zpět braly písek, asi aby si ryby mohly i v hlubinách dělat pískové bábovičky.
Pak jsem se usušil, vcelku marně se pokusil odstranit jemný písek z nohou a pláž opustil za podezřívavého pohledu radnicí oficiálně sponzorovaného dohlížitele na auta, který se zjevně nudil a tudíž každou chvíli sledoval, zda si tam na obrubníku skutečně jen čistím nohy a nekradu třeba pneumatiku, kdyby mi ta moje jedna kolem břicha byla málo.
V Nahoon Pointu už to nebylo ono, byly tam jen velké černé kameny a pláž až za nimi, kam se mi ale nechtělo dostávat obcházením či kamzičím stylem. Tudíž jsem si na rozcestí přečetl, co všechno nesmím ve zdejší přírodní rezervaci a vydal se zpět po asfaltce široké akorát tak pro dvě menší auta a takřka liduprázdné, neboť kdo by tu chodil pěšky, když existují automobily? Široko daleko – nepočítaje golfisty – byli jen dva pěšáci: černoška vysypávající odpadkový koš u silnice (zaměstnankyně, neboť měla pracovní rukavice a nenadívala si kapsy atraktivními odpadky) a černoch, který se mi pokusil prodat jeden golfový míček, pak se optal, kolik je hodin a nakonec řekl, že je to tu pro strítmeny špatné a zda bych mu nedal cigáro, což jsem mu ale nedal z humanistických důvodů, neboť i tak měl dost velký nádor na pravé straně krku.
Došel jsem až na Promenádu, maje v úmyslu koupit si ještě jeden film; kdybych si tak jen vzpomněl, kde je prodávají…
Takže jsem prolezl všechny obchody na pobřeží a v nejbližším okolí a nakonec se musel stejně spokojit jen s jídlem. Kwiksparáci mne potěšili velkým výběrem roztodivně obložených housek, z nichž ta se salátem byla tak oku lahodící, že jsem ji prostě nemohl nekoupit. Ale moc dlouho jsem se z ní netěšil; vzhledem k tomu, že nemám dostatečné znalosti, nevím, zda zapracovaly Murphyho zákony či zákon schválnosti. Že totiž padá namazaný chleba máslem dolů, to je mi známo, tady to ale ještě zdokonalili, takže houska vypadla z pootevřené krabičky, rozloupnula se na poloviny a z nich každá dopadla tou stranou se salátem na chodník. Jaké to neštěstí! Celá krásná houska tedy skončila v blízkém odpadkovém koši a salát zůstal na chodníku; ale předpokládám, že bylo otázkou několika minut, než obojí pohladilo žaludek někoho z ulice, kdo už dlouho tak dobře nepojedl. A opět opakuji: to myslím vážně.
Tak jsem se vrátil domů, nešťasten jako ony lehké děvy z nedaleké ulice, které taky občas mívají večeři na dosah a ta se jim vzápětí s mým „no“ rozplyne. Zklamán jsem se tu pustil do chleba, který vůbec nemívá uvedenu dobu trvanlivost, snad proto, že ve zdejších rodinách nikdy nevydrží tak dlouho, aby zplesnivěl či ztvrdnul, přikusoval k němu Ramu s příchutí soli, jejíž nejmenší zdejší balení mi dosud ne a ne dojít, a oplakával krutý osud a zemskou přitažlivost, které mi vzaly salátburger.
Pan domácí právě vybíhal na svou dvacetikilometrovou trať, což mne vytrhlo z letargie a přimělo mne uvést se též do pohybu, neboť jsem dnes ještě neposlal svou denní porci pohlednic, oznamujících, že jsem dosud (až na tu hlavu) v pořádku, nic mne nezbaštilo ani neochutnalo, nikdo mne nezlobil, nepíchali mne ani komáři a nepředpokládám, že by tomu v nejbližších dnech mělo být jinak.
Cestou jsem asi pochopil podivnou pracovní dobu děvčat z blízké M13, zdejšího to slabého odvaru naší E55; černí cestáři, stavějící oplocení z jedné strany této silnice a v posledních dvou dnech pracující tak, že na jedné straně vozovky vytrhnou ze země dosavadní železný plot a instalují ho na opačnou stranu, končí s prací ve čtyři a něco po půl páté tu projela dvě policejní auta, takže děvčata zřejmě zajdou uspokojit čerstvě nabyvší denní mzdu černé dělnictvo a zmizí, jakmile se tu mihne policie, která je dost možná z nemravnostního oddělení a je poučena, aby plnila své povinnosti a ze zdravotních důvodů nepodléhala nabízeným úplatkům v naturáliích.
Před domem jsem se jal vyhlížet slíbený déšť, ale šaman se asi spletl, takže po obloze jsem napočítal jen šest bílých mraků, které zde lze považovat už za „špatné počasí“, ale naději na spršku neskýtají.
Po setmění sice hvězdy zmizely, ale jen na hodinku, a jediná na zem spadlá vláha byla tudíž navzdory předpovědi jen má cestou vypitá coca-cola.
Povečeřel jsem sušené maso, sušenky, kilo mandarinek, banány kilo za osmnáct korun a uzené škeble z konzervy, pro jistotu připravil na nadcházející hodiny novou roličku toaletního papíru a šel se podívat v televizi na něco, co podle upoutávky vypadalo jako kříženec detektivky a hororu.
15. 7.
Ráno bylo podobné včerejší předpovědi, to znamená chladno a zataženo. Přes den by mělo pršet a být jen osmnáct stupňů; ovšem jen dnes – o víkendu už má být zase jasno a třicet nad nulou. Extrémisti! Takže možná to, co jsem viděl včera ve zprávách, nebyla demonstrace kmene Zulu, ale jen příprava na jednodenní sprchování v přírodě – mohutné shromáždění převážně ženštin, tak z 99 procent nahoře bez a dole bezmála taktéž, které vypadaly, vyzbrojeny divošskými nástroji, jako uskupení zkřížené ze zradikalizovaných Sládkových Republikánů a Nezávislé erotické iniciativy. Takové zpravodajství bychom měli zavést i u nás a hned by se zvýšila sledovanost a ochota platit koncesionářské poplatky, minimálně tedy ze strany 96 procent mužů a 4 procent žen.
Dále ve zprávách ukazovali nějakou černošku s pěkným monoklem na levém oku a ještě jednu obdobně zřízenou, ale nevím, zda se jednalo o pozůstatky nějakého etnického konfliktu či o hlasatelky, které se před vysíláním popraly o mikrofon či moderátora. Někam také vstoupila vojska OSN s jihoafrickou účastí, zemřel bílý bojovník proti apartheidu, církevní hodnostáři pořád jednali v Johannesburgu, v Mpumalanze dostali nový traktor a secí stroj a prostřednictvím televize vyjadřovali svou vděčnost a la kolektivizace a někde jinde přímo před kamerou bili policisty, asi proto, že žádný traktor nedostali.
Mraky odtáhly před osmou hodinou. Vyrazil jsem naposled do Postnetu, abych zvěděl z e-mailu, nezasedl-li mi někdo místo v letadle, čili jestli se dostanu domů, kde mi bude špatně, ale dobře, či zda budu muset zůstat tady, kde mi bude dobře, ale špatně. Prý se počítá s tím, že se vrátím domů, alespoň podle South African Airways a Air France.
V obchoďáku jsem zřejmě naposled zamával Indce v Informacích, koupil si pro mne extra dělaný rohlík s horou salátu uvnitř (když jsem přišel, neměli je, a když jsem z potravin odcházel, už jich tam ležela slušná hromádka, čili soudím, že rychle sesypali odřezky ryb, přihodili rajčata, cibuli, papriku, salát a kdeco a vše to utopili v majonéze, což je nejlepší způsob, jak mne zlákat, a vrzli to do rohlíku velkého jako mé chutě, jenom abych se u nich měl jako prase v žitě či jako prase na E55) a rychle pádil z tohoto ráje všežravců, abych tu nestrádal při pohledu na to, co jsem ještě nestihl ochutnat a už neochutnám.
Ven jsem to vzal dnes východem přes parkoviště, abych si maxirohlík užil raději uprostřed restauračních předzahrádek či spíše předstanů a aut, než mezi černochy, kteří se houfují u věčně zavřených a galantním uniformovaným černochem hlídaných a otevíraných prosklených vrat do ulice, ječí na sebe jako slovenští cikáni po snížení sociálních dávek a dohadují se, která dodávka černošského taxi kam jede, kdy asi, kdo a za kolik s kým pojede a tak podobně, do čehož černí taxikáři troubí a ječí, aby se zviditelnili a už nastoupení pasažéři jsou jim s vyvoláváním cíle cesty více než nápomocni. Nikdo z těchto černochů by mi zřejmě rohlík nesnědl, neboť pochybné existence jsou vyháněny nejen z objektu, pokud už do něj občas zabrousí, ale zřejmě i z dost širokého okolí, ale špunty do uší, které jsem od kohosi dostal k narozeninám s poťouchlým přáním, že prý abych neslyšel narážky na můj věk, zůstaly dvanáct tisíc kilometrů odtud, protože jsem netušil, že existují i silnější zvuky než jekot školních dítek.
Cesta domů proběhla ve znamení hromadících se tmavých mračen na obloze, signalizujících slibovaný déšť. Asi to byla mračna turistická, neboť táhla od centra města směrem na pláže. Takže jsem na pokoji před další cestou nechal vše, co jsem nezbytně nepotřeboval; fotoaparát, mapu, láhev, většinu peněz, prospekt z Postnetu, kde mi nabízeli rozmanité služby, bohužel marně, neboť už mne neuvidí, hodinky a obsah cestou vypité láhve.
Absolvoval jsem kolečko kolem Promenády, přes Fleetku až na okraj městské čtvrti lemovaný zdí místního smetiště a pak kolem mléčného baru a hotelu Osner zpět. Na Promenádě se ke mně opět lísalo několik chodníkových prodejců, zejména ten, co mne onehdy zkusil tak vzít na hůl, že jsem na něj navzdory další „speciální nabídce“ zanevřel, neboť fakt, že mne fuckanaďani vzali pěkně na hůl, neznamená, že mu projde totéž jako oněm zámořským „píp“. Taky mne tu oslovil jakýsi solidní černý nosič obrazů či co byl zač, když kamsi kvačil, pod paží třímal několik zarámovaných výtvarných děl a něco se mi pokusil anglicky sdělit, což ale vzdal, jakmile jsem mu nerozuměl a jako alternativu mu nabídl mé tři evropštiny a jednu euroasijštinu.
Do kopce jsem zahnul kousek za živým odpadkovým košem; byla to snad jen metrová černá babka, která seděla na zídce lemující pobřeží s černým plastovým pytlem a když se kdosi s něčím blížil k odpadkovému koši, hned k němu běžela, roztáhla černý otvor a chtěla to dovnitř (sprosťáci – míněn plastový vak a odpadky!). Asi aby turisté zbytečně neopotřebovávali modré plastové popelnice…
Vedle této podnikavé babky policie zrovna vyháněla černého malopodnikatele v oboru keramiky, který snad na rozdíl od ní a jiných pozemských aktivistů (své obchodní aktivity realizují po zemi na korze) neměl živnostenské oprávnění či nezaplatil výpalné (i když zde spíše vývodné, výdlažné či výtržné) a tudíž tu neměl co dělat. Tuším, že se policistům snažil nakukat, že si vozík ze samoobsluhy plný porcelánových hrnků právě koupil pro svou osobní potřebu a teď tu jen odpočívá, odvážeje těžký nákup domů; a naprosto přesně vím, zda mu to zbaštili, protože policistova mlaskavá rána pěstí pravé ruky do dlaně ruky levé je celosvětově rozšířený a srozumitelný signál. Nečekal jsem, zda dotyčný odjede či příště použije policista místo levé dlaně tvář dotyčného šmelináře, a hurá do kopečka, co nejblíže k tmavým bouřkovým mračnům, a tmavým tvářím ulice Fleet.
Přešel jsem poloprázdnou Fleetku v místech ještě místy bílých a pokračoval dál směrem od pláže, kde už jsem očekával černé ghetto. Ghetto tam skutečně bylo, ale zdaleka ne zcela černé. Budovy tu byly vesměs oprýskané, obchody nic moc a zejména obytné stavby byly těžko popsatelné; na domy byly v příliš špatném stavu, a na zříceniny zase vypadaly ještě docela dobře. Zvláště tu byl vidět kontrast mezi zchátralými domy a krásnými auty většiny obyvatel.
Cesta směrem od oceánu byla zakončena obřím smetištěm za zdí z betonových kvádrů, kterých ve zdi ale dost chybělo, možná proto, že byly „přemístěny“ někam jinam, například na stavbu chýší na chudinských předměstích. Takže bylo jasně vidět, co se v Africe na taková smetiště vozí, a to nejen na smetišti, nýbrž i roztahané až na silnici a trávník. Zajímavé je, že tato oblast, kam sotva zavítá noha či jiný kus turisty, leží jen několik minut chůze od hotelové čtvrti, luxusní to části města, hlídané mimo policie i bezpečnostní agenturou „Rudá bdělost“ (Red alert), která tu má v potírání živlů stejně dobré výsledky jako bývalá rudá bdělost ve východním bloku zemí, kde zítra znamenalo až někdy jindy. Něco jako kdybychom postavili holobyty pro neplatiče a sociálně nepřizpůsobivé občany třeba vedle nejvýznamnějších karlovarských lázeňských domů.
Po návratu na Promenádu jsem se zásobil vším nezbytným, čili sušeným masem, které zlevnili, asi proto, že ho nakupuji ve velkém, a pak si hrál na svém písečku na pláži, kde si hrají jinak hlavně tolerantní černí spoluobčané, kterým nevadí, že je písek bílý.
Po setmění jsem se vrátil domů a za suchomasitých hodů sledoval News a Izindabu s Iindabou, abych zvěděl, že se převrátil linkový autobus na trase East London – Cape Town (ještě že raději létám), že někde vystěhovali černochy i s nábytkem na ulici, konalo se setkání exotických regionálních mocipánů (něco jako krajští tajemníci strany v oblecích či lvích kůžích), ukazovali nějakou chatrčovou osadu s louží přes půl prašné cesty, kam tuším že budou stavět silnici a vše bylo završeno rasistickou předpovědí počasí, podle které budou mít anglicky mluvící diváci News zítra třicet stupňů nad nulou, zatímco diváci Izindaby se budou muset spokojit jen s dvaadvaceti stupni. A dobrá zpráva: v posledních dnech sílí místní měna, takže vlastně bohatnu, maje ještě několik neutracených randů, vyměněných na počátku pobytu.
Večer jsem se díval na film Species II. Raketa v něm přistála na Marsu, dostal se do ní nějaký prevít a nakazil piloty, a když se vrátili, vilný pilot oblažoval eroticky své milenky a každá hned potom utrpěla „císařský řez zevnitř“ a vylezla jí z břicha potvora a ten pilot se zastřelil, ale rána mu hned zase srostla a pak jen objížděl prostitutky, mrtvé je zahrabával a domů si vodil stejně vyklubané děti-monstra, a pak začal znásilňovat přímo v obchodech a děti se mu začaly zavěšovat na strop a zakuklovat se a on zjistil, že musí „tento“ i svoji spolupilotku a ta byla v izolaci, ale násilím utekla, chvilku spolu obcovali a změnili se ve zrůdy a ona ho zamordovala a pak ji speciální komando oddělalo taky a když ji odváželi, skočila jí na břicho kočka a zřejmě se z ní vylíhlo taky něco, ale to už běžely titulky.
Pak už jsem si jen popřál dobrou noc a krásné sny a také aby se ten film nepodepsal na mém vztahu k sexu, když jsem tu tedy viděl, co by z toho taky mohlo vzejít. |
 16. 7.
V noci jsem měl hrozné sny, zejména ten poslední, v němž jsme byli s Radkou na cestě do Spojených států, museli jsme dlouho čekat na pasovou kontrolu, ji pustili a já musel na pohovor a následně mne na půl dne zavřeli do nějaké chaty, kde jsem vyplnil sáhodlouhý dotazník plný stupidních a nelogických otázek, mezitím si odskakoval pracovat na protější zahrádku či na cigáro řádný kus klikaté cesty lesem z kopce, a když jsem dotazník česky vyplnil, řekli mi, že je nezajímá a že mne jen sledovali, jak budu při vyplňování reagovat, na což jsem se naštval a probudil. Asi jsem neměl jíst na noc ty biltongy; zřejmě byly ze šílené krávy a já kráva po nich taky zešílel, protože Američani na mne přece byli vždy docela hodní, až na ten jeden zbytečný pohovor na ambasádě a několik nepříjemných setkání se streetmany či kanálmany v San Franciscu.
Pan domácí opět nemohl při snídani pochopit, proč si tu nenajdu nějaký job, když se mi tu tak líbí. Asi nechápe gesto „ručičky dozadu“ a domnívá se. že bych tu chtěl dělat lachtana. Že prý bych tu třeba mohl učit (chacha, s mojí jazykovou výbavou a českobudějovickým vysokoškolským diplomem) a uživil se, neboť jak prý se říká po generace v jeho rodině, „deutsche Blut ist immer gut“ (německá krev je vždy dobrá). Až na to, že já v sobě té německé krve zase tolik nemám a česká Blut není zase až tak gut; a byť Cimrmani zpívají „tam kde hynuli vlci, tam kde hynuli sobi, Čech se přizpůsobil“, nevím pro změnu, zda bych se po česku přizpůsobil, když jsem přece jen trochu tou německou krví říznutý.
Po snídani jsem se drze vetřel ke dřezu a umyl aspoň své nádobí, když už mi to jejich nenechali; a pak „znárodnil“ koště, abych si mohl zamést před vlastním prahem. WC a sprcha ale už zůstaly na pana domácího, neboť jen ten byl patřičně vybaven; erární pivo v plechovce by jako dezinfekce nestačilo a jiné nápoje obsahující líh (toto čistidlo hlavových interiérů) jsem k dispozici neměl, neboť mám tu zvrácenou úchylku, že skoro nepiji. Také koš musel vynést on, neboť já to sice umím, ale nevím kam. A kromě toho jsem mu musel nějakou tu práci nechat, protože prý dostává kapesné úměrně odvedené práci v domácnosti a kvůli mé pomoci možná i tratí a musí chodit pravidelně běhat, neboť nemá na vysedávání po hospodách. Ale to už kecám.
Dnes už jsem chodil městem jen tak – ale ne „jen tak“, oblečený – kam mne nohy nesly a žaludek táhl. Jsem hrozný – zítra bych už neměl moc jíst, abych vytrávil a mohl si pak dát v letadle nášup, aniž bych musel použít katapultovací sociální zařízení, které při spláchnutí dá takovou ránu, že se leknu, až bych se po…, kdybych to neměl právě za sebou, ale přesto jsem se cpal, kam jsem vlezl, nedbaje na zásoby ležící na pokoji: jeden a kus chleba, jedna česká paštika, česká tatranka, mléko, půl balení párků, asi tři čokolády a stejný počet konzerv s mořskými tvory, půl láhve šťávy, džus, cola, půl sklenice instantní kávy a obyčejný banán, nikoliv Chiquita. Rohlíku se salátem, třem sušeným masům a dvěma sáčkům mandarinek se prostě odolat nedalo. O sušená masa a mandarinky se lze u televize postarat snadno; po kořeněných bílkovinách je žízeň, kterou hasím mandarinkami, a po kilu mandarinek je mi kyselo, což spraví sušené maso. Ale konzervy možná poletí se mnou do Evropy a banán do koše, chleba namažu zbytkem Ramy a umístím k chodníku, kde se o to chudina ráda postará, a to ostatní, jak se znám, sním a aspoň bude kde posedět při několikahodinovém čekání na johannesburském letišti… Menší změna: první chléb už začal plesnivět, takže ho nerozdám chudým, ale hodím do koše – stejně ho nejspíš někdo vyhrabe a sní, ale bude-li mu po „penicilinu“ špatně, budu z obliga.
Byla sobota a jindy rušné černé ulice náhle osiřely; většina černochů snad odjela na „chatu“ v příměstských chudinských čtvrtích, neboť na pláži nebyli a kam jinam by se poděli? I před policejní stanicí a Departmentem ministerstva vnitra to prořídlo, takže se tam dalo cítit bezpečně a docela by se mi tam i líbilo, kdyby se na mne nepřilepil onen žebrák, co jsme si s ním minule slušně popovídali na Promenádě, a kdyby si nechtěl povídat i dnes tady. Takže jsem mu na jeho prosby dal na ukrácení dlouhé chvíle cigaretu. Tedy chtěl by jednu… nemohly by to být dvě?... a nakonec to byly jedna plus dvě plus pár padesátníků z kapsy na jídlo, neboť prý měl momentálně na stravu jen dvacet centů, čili asi sedmdesát haléřů. Hned mi nabízel, že mne zve na večeři, což jsem ale „odložil na zítra“, protože buď bych to nakonec zaplatil zase já nebo bychom skončili někde v chudinské vývařovně, kde bych dostal v lepším případě polévku a v horším případě průjem a vši. Takže se zítra sejdeme na Promenádě… akorát že beze mne.
Ve zprávách říkal zimbabwský prezident Mugabe něco o sesterství s Jižní Afrikou (lepší než bratrství se Sovětským svazem), v Durbanu se lidem nelíbilo něco na financích, někde bylo tři sta tisíc bezdomovců, vyšel prý další Harry Potter a byla z toho hysterie, v Turecku vybuchly dvě bomby, prezident Mbeki něco říkal a publikum se mu smálo (ale ne jako my se někdy trpce smějeme tomu našemu) a v Iindabě ukazovali i jakousi černošskou vesnici.
Na SABC1 bylo pak cosi akčního; napřed tam okradli a zbili babku (což mi připomíná, že cestou domů jsem viděl černošku s přejetou nohou a židlí a stolkem u chodníku – nevím, zda obchodovala či jen stěhovala svůj nábytek, ale každopádně ji tam nějaké auto srazilo a vzhledem k jejímu chudému vzhledu kdo ví, jestli ji ten hlouček kolem nakonec vůbec odnesl k doktorovi nebo jen odklidil na trávník kousek stranou, protože nevypadala na zdravotně pojištěnou), pak se to tam v celé čtvrti pralo a vyráběly se drogy, pak tam přijelo auto policie Detroitu (tam, co chci někdy jet, abych odtud přes hranice aspoň plivnul na kanadské území), z něj vystoupil robot s lidskou tváří, udělaný z kovu a začal akčně zjednávat pořádek, až ho museli zavřít někam do skladu za mříže. Pak ho zase nějak poslali do akce a on bojoval proti zločinu jako divý. Pak ho mafie v nějaké továrně chytila na obří magnet a rozbila sbíječkou a šéfa té mafie vzápětí jeho lidé rozpitvali zaživa. Mafii ovládly děti a robot je považoval za hodné drobečky a byl na ně hodný a střílel místo nich slušné dospělé a policisté se z toho mohli po…zešílet, ale pak začal zase bojovat proti dospělým zločincům a dostal jednoho, co ukradl půl milionu dolarů a byl v televizi.
Bylo to tak hloupé, že jsem to po hodině a půl raději vypnul a šel do sprchy, abych stihnul další film od deseti, s nadějí, že bude lepší. Ten se odehrával v San Franciscu, kde jsem byl před třemi lety, a byl také kriminálně-akční až hloupý, takže jsem radši skončil na SABC3 u hororu v afrikánštině, kterému jsem (také) nerozuměl, ale aspoň jsem se bál a ne hrozil. Byla to série povídek; např. jablka jedla lidi, učitel indické vizáže se zbláznil ze žačky, protože nikdy nedělala úkoly a najednou začala, stopař z pořadu Skrytá kamera si stopnul auto a hrál si na živého mrtvého a pak ho trefilo, protože řidič toho auta byl skutečný živý mrtvý, a podobné ptákoviny. Před půlnocí jsem u toho padl únavou.
17. 7.
Nepočítaje snídani a jazykový kurs afrikánštiny sestávající ze slov prach dach, neboli hezké děvče (takže už bych si mohl najít děvče, neboť jsem po celonočních orgiích schopen dát dohromady celou větu „Chuja mora, prach dach, paja dankí, lekr slap“ = „Dobré ráno, hezké děvče, děkuji mnohokrát, hezky spi“), jsem celé dopoledne jen balil batohy, neboť věci nějak nakynuly a i když tu leccos nechám, neboť co lze nosit na afrických chudinských ulicích, nelze nosit v Evropě, nejsem-li vagabund či extravagantní umělec, i když já vlastně vagabund jsem. Takže tepláky, troje ponožky, jedno triko a jedny ještě trochu džíny ve fázi přeměny na hadr na podlahu už tuší, že se spíš než na Evropu mohou těšit na nějaké chudé černé tělo, které jich ještě rádo užije.
Taky jsem využil zbožnosti domácích a když se tito odebrali na nedělní kázání do kostela, zametl jsem chodník; až se vrátí a budou mi vytýkat, že to hosté nemají dělat, ti že mají jen lenošit, mohu opáčit, že to ne já, ale že bůh učinil zázrak za jejich víru v něho jediného a seslal čistotu na jejich dlažbu. I když to vlastně opáčit nemohu, protože angličtinou vládnu pořád bídně a asi by neznělo tak důstojně „Já ne, bůh bum čistý tady, protože jste jeho kamarádi“, což bych ještě sestavil.
Přes poledne jsem byl za nutnost balení docela vděčný; venku bylo horko jako v Africe, ne-li jako v Řecku, a v takovém počasí by člověk ani Kanaďana nevyhnal… i když toho ano, ale psa určitě ne, toho by byla škoda. Vše jsem bezvadně zabalil a poskládal, takže mi snad nic nepoškodí ve velkém batohu jako cestou z Pretorie. A snad mi neztratí velký batoh, jinak přijdu o všechny suvenýry (vyjma velké korálkové panny v příručním zavazadle) a zbudou mi jen vzpomínky a možná nějaký ten přebytečný rand.
Courat jsem se šel tedy až někdy kolem půl druhé, kdy přitáhlo několik mraků a začal foukat vítr, čechrající mou kštici z několika posledních chlupů na hlavě (když jsem se chvíli nudil, přišel jsem na to, že už trochu začínám šedivět a třeba se tudíž dočkám toho, že mi někdo řekne „ctím vaše šediny“ dřív, než začnu sloužit jako zakulacené zrcátko), ale už jen k Promenádě, abych poslal poslední dva pohledy, pokochal se oceánem, případně koupil ještě něco malého (ale skutečně jen velmi malého) a vyslechl marné pohvizdování a vábení lehkých děv z křoví v parku, které dosud neztrácely naději, byť už je to s nimi minimálně zdravotně beznadějné.
Na konci Promenády jsem hodil dva pohledy do schránky a pak se skoro do setmění kochal pohledem na moře a okolí; musel jsem si to užít, protože kdo ví, zda mne sem ještě někdy osud zanese. Asi ne.
Ve zprávách dnes zmiňovali hlavně blížící se narozeniny Nelsona Mandely, jeho protiaidsovskou nadaci 46664 a pád letadla u zdejší tvrdé Paříže (Parys). Taky prý jsou v Zimbabwe na cestě k čínanizaci – ukazovali, jak se kvůli problémům s pohonnými hmotami daří obchodům s jízdními koly, protože se lidi nevejdou do autobusů, jejichž počet byl zredukován a proti nimž se českobudějovická městská hromadná doprava za komunistů jeví ve vzpomínkách jako poloprázdná. Na Zulsku se radovali v jedné vesnici, jako by byli zvoleni vesnicí roku, všichni plesali a ženy kmene Zulu tančily spolu bez ohledu na věk a velikost obnaženého poprsí, někde vypouštěli do moře tučňáky a v Kapsku našli asi kostru nějakého našeho vzácného prapraprapředka a šampaňské teklo proudem.
Na SABC1 dávali od osmi něco o prccích ninja, na SABC3 kdo ví co a na M rádoby scifi; takže jsem se měl aspoň čas hezky umýt, neboť tyto programy mne nelákaly. V devět byli na jedničce pořád ještě brutální minininjové, jinde začala asi telenovela (spíš tele, než novela) a ještě jinde dali asi lumpové asi jinému lumpovi na břicho krysu, přikryli ji kovovým kbelíkem a ten rozžhavovali autogenem, až něco přiznal a pak šli na loď a tam se skoro postříleli. Prostě nejlepší program byly reklamy; jedna na banku ABSA tvrdila, že tato banka poskytuje bezpečí, ale ať ji opakovali jak často chtěli, vždy si z ní přinesl hlavní hrdina jen jídlo v alobalu, takže kdybych ji neznal, považoval bych ABSA za restauraci; v jiné reklamě holka vypila plechovku Coca-Coly a vyhrála mopeda a někam jela; zubní pasta Aquafresh omotala svými barevnými proužky černého kluka, co seděl sám na míči a pod čtyřmi harantíky, co seděli vysoko na zdi, spadl žebřík a oni ječeli; máme jíst nějaké sušenky a pít nějakou kávu – názvy mi unikly; když tankovat, tak jedině u BP; též máme kupovat Nokia, co tu nekonektikuje píply; a koupíme-li si los, můžeme při pracovní poradě pustit hudbu, nasát z balónku hélia, začít tančit po stole, pištět, objímat kolegy a šklebit se na šéfa, neboť vyhrajeme milion a to nám změní život. Ušla i skrytá kamera, až na to, že jsem jí nerozuměl, i program o drogách z Kapska, kde se to prý pěkně rozjíždí. |
 18. 7.
Ráno jsem se probudil až deset minut poté, co hodinky spustily tu svou hroznou melodii. Tedy přesněji – neprobudil jsem se, ale vylezl jsem z postele a zaujal polohu na dvou a to zadních končetinách.
Po snídani mne pan domácí zavezl do nejbližšího obchodního domu, abych v potravinách koupil pro paní domu květinu; samo sebou jsem koupil i bonboniéru pro něho, aby měl sílu na běhání, a dort pro ně oba, aby si užili dne, když už tedy budou muset sami zametat, neboť na to prostě nezbyl čas a od mého včerejšího zametání vítr opět shodil požehnaně listí, toho drobného a nikoliv palmového, jehož manuální úklid je přece jen jednodušší.
V dohodnutých deset hodin, čili už pět minut po desáté (na JAR neuvěřitelná přesnost), jsem si ještě vyfotil nastoupenou rodinku, neboli The best of South Africa, bez černé služebné, která měla už pár dní volno a přišla tudíž o „odchodné“ v podobě čokolády a pár randů na přilepšenou.
Po půl jedenácté, dvě hodiny před odletem, už jsem byl na letišti a tajně se tomu „trpaslíkovi“ posmíval. Budova departurů, neboli odletová hala, byla velikosti budovy českokrumlovského autobusového nádraží, a s ní sousedící příletová hala byla ještě mnohem menší, vlastně jen chodbička, prosklené dveře, turniket a asi tři přepážky plus jeden miniobchůdek a hala tak pro patnáct lidí, pokud se na sebe mačkají.
Prošel jsem všechny snad tři čtyři obchůdky, pokouřil před halou, navštívil WC a nechal tam papírek s odkazem na www.Ifuckcanada.cf.cz, a pak už jsem se nechal zrentgenovat a jako jeden z mála prošel bez pípnutí do haly, kde bylo asi šedesát plastových sedaček, televize se sportovními přenosy, pár květin, fotky všech místních politiků a (stejně jako ve všech prostorách letiště) plakát varující před HIV/AIDS a návod, kterak na to, abychom ho nedostali.
Dost jsem se v hale nudil; já, možná dva pasažéři, čtyři uklízečky, pět strážců, zmíněná televize, WC a pár květin. Jinak až do dvanácti, čili čtvrt hodiny do plánovaného propouštění (dveřmi) do letadla, to vypadalo, že poletím skoro sám. Kdo by se tu taky ochomýtal při poledním provozu jedno letadlo za hodinu? Takže jsem měl aspoň čas dobře si přečíst, co a jak s AIDS, i když poněkud opožděně, neboť nejrizikovější z míst, kde jsem kdy pobýval, jsem právě popáté úspěšně opouštěl. Nuže aspoň pro ty, kdo sem pojedou poprvé: napřed začnete za několik týdnů po infekci prskat jako já několik týdnů po podání žádosti o kanadské vízum, pak z vás bude dlouho kulturista s mohutnými svaly a činkami v rukou, pak se vám udělají pihy, pupínky nebo možná fleky od špíny (to se na obrázku rozlišit nedalo), ztratíte špeky a budete se válet v posteli. Abyste tomu předešli, máte se podle dalšího plakátu chovat následovně: nemáte se k sobě tisknout ve stoje a oblečeni, ale máte praktikovat sex výhradně v sejfu (save sex), máte celoživotně vydržet s jednou partnerkou (je smůla, je-li to zrovna ucházející nafukovací panna – to ale na plakátu nebylo), holka vás nemá píchat injekční stříkačkou, máte vždy používat kondom (vydavatel plakátu je asi hloupý, protože kdyby napsal i značku, mohl si na tom jako na reklamě přivydělat) a tak dále.
Osvětový vliv těchto plakátů ale byl omezen několika hlídači, stojícími před letištní budovou, aby vyháněli případné nekalé živly, takže levné pronajímatelky svých nepříliš udržovaných tělesných otvorů, o které by si člověk, jak se říká, ani neopřel kolo a které by potřebovaly osvětu jako sůl, budou i nadále přičinlivě a levně nápomocny při řešení problému značného nadbytku levné pracovní síly na jihoafrickém trhu práce.
Na poslední chvíli se do haly začal hrnout dav možná tak kolem čtyřiceti různobarevných lidí, z nichž takřka všichni při vstupu pípali u kontrolorů – utěšeně rostla zásoba nožů, sprejů a jiného kovového materiálu v průhledné plexisklové krabici s nápisem „Zabavené věci“. „Rámař“ si občas i „sáhl“, ale poučen antiaidsovskými plakáty pouze přes šaty. Největší problém pak vypukl s černým mrňousem, který se před průchodem detekčním rámem odmítal vzdát (byť jen na okamžik) plechovky limonády a kontrolory považoval za zloděje, před nimiž je třeba si svůj majetek chránit.
Průchod z haly do letadla byl prostý; odletová hala měla jen dvoje prosklené dveře těsně vedle sebe, s čísly 1 a 2, aby se mohli hrdě tvářit, že mají dvě přepážky, a za nimi byly žlutou barvou na chodníku namalované stopy nohou až asi dvacet metrů daleko, kde stálo jediné letadlo.
Asi mne tu nikdo neměl rád; nikdo se mnou „nechtěl sedět“ a mohl jsem si tedy ze tří prázdných sedadel vybrat, jestli chci na mně určené místo u okna, nebo doprostřed či k uličce. Bylo mi smutno, jelikož skoro každý na své trojsedačce aspoň jednoho souseda měl. Zůstal jsem sedět u okna, neboť dva chlapíci na sousední trojsedačce pojali úmysl vypít letušákovi všechny zásoby alkoholu na palubě a mohli by mne tudíž třeba zkazit nebo znečistit.
Personál byl na mne hodný, byť jak jsem právě zmínil, neměl jsem tam k dispozici letušku, ale stevarda sytě černé barvy, který se culil jako zdejší bezdomovec po obdržení storandovky. Dostal jsem coca-colu, housku se sýrem a masem a ubrousek a chvíli jsme v zatáčce letěli takřka na boku, snad proto, abych si mohl co nejlépe vyfotit East London ze vzduchu.
V Johannesburgu jsme přistáli navzdory opožděnému odletu bohužel včas, takže jsem se tam ocitl v nešikovnou dobu; na odbavení brzy (už se to dalo, ale kdo ví, zda je za devatero ochrankami a devatero úředníky kuřácké ghetto… JAR měla dost problémů s apartheidem a kdo ví, zda si troufá vystavět na letišti ghetta pro kuřáky, či raději zakáže smoking v celém objektu, jen aby se vyhnula nové kritice za segregaci skupiny lidí) a na výlet do města pozdě, neboli pět a půl hodiny před dalším plánovaným letem.
Takže jsem jen prošmejdil haly, napřed ty pro domestikované a pak ty pro internacionální arrivaly a departury.
Na vnitrostátním terminálu byla úřadovna Postnetu, odkud již pár let pravidelně posílám pohlednice před odletem, abych dal vědět, že budu zítra či pozítří doma, o čemž se však adresát dozví až tak týden po mém příjezdu, protože pohledy nemají mou praxi v cestování a trvá jim dost dlouho, než najdou nějakou Czech Republic v Evropě. Odtud jsem tedy opět poslal dva vzkazy, že jsem živ a zdráv a pak prošmejdil všechny obchody, kterých bylo na vnitrostátní části letiště výrazně víc a levnějších (ceny asi jen tak dvakrát až třikrát vyšší než běžně v jihoafrických obchodech) než na mezinárodním terminálu, kde se do většiny kukaní vměstnaly letecké společnosti a handlíři už se sem nevešli.
V marné snaze zbavit se afrických drobných smysluplným způsobem jsem si koupil Magnum (nanuka, ne revolver) za nekřesťanských dvanáct randů, kterýžto sortiment tu zřejmě nejde na odbyt, neboť sama prodavačka už si nepamatovala cenu a musela se jít podívat na lednici, co stojí. Pak jsem se na mezinárodní části letiště zbavil zbylých drobných koupí dvou limonád a vzápětí se drobnými opět zatížil po nákupu jednoho suvenýru.
Během courání po ulici mezi oběma terminály jsem se seznámil s nějakým prý Georgem, který v saku, kravatě a s kufříkem v ruce před mezinárodním terminálem… žebral. Tedy ve stylu: „Neměl byste oheň?... Odkud jste?... Kam máte namířeno?... Evropa, ta je krásná… Neměl byste pro mě nějaké euro jako suvenýr? … Nebo aspoň nějaký ten rand, mám hrozný hlad…“ Jaké finty koumáci nevymyslí, aby je odtud nevyhnala policie jako na první pohled nekalé živly! Nic jsem mu nedal, byť vím, že z toho byl jistě smutný a se slzami na krajíčku mi něco přál, asi abych mu něco políbil…
V půl šesté jsem se šel raději odbavit, abych nedopadl jako loni, kdy jsem tak dlouho čekal, až jsem to skoro nestihl. Dvě a čtvrt hodiny do odletu už se v prostoru pro odbavené nějak zabijí…
Předsunutá hlídka od přepážky 70 mne vyhnala, že to je jenom pro businesáky a prvotřídní lidi a pro nás ekonomy jsou tu přepážky 71 až 76, neboli ta snad nekončící fronta. Po půl hodině jsem se dostal ke správné černošské dvojici, která kontrolovala, zda můžeme k přepážce, a nemáme moc těžké zavazadlo. Po další půlhodině jsem se dostal k první přepážce, kde jsem odevzdal letenky, dostal palubní lístky a několikrát za sebou udivenému černochovi vysvětlil, že mám skutečně jenom tento malý batůžek na zádech, protože ten velký je prostě dost velký na to, aby sám cestoval z East Londonu až do Vídně bez kontaktu se mnou. Pak už byla jen kontrola, zda u sebe nemám nějakou nebezpečnou zbraň, třeba mince v kapse nebo pilníček z manikúry v batohu, a šíleně dlouhá fronta lidí u pasové kontroly, naštěstí rychle ubývající, neboť tu na ni byla připravena celá řada úředníků ovládajících bravurně razítkování pasů. Jestliže jsem se tedy původně hrozil toho, jak se budu po odbavení nudit, pravý opak byl pravdou.
Hrozné čekání; chtělo by to cigáro. Černý odbavovač mne sice ujistil, že za stěnami, kde končí Jižní Afrika a začíná mezinárodní území nikoho, je kde pokouřit, ale potkal jsem tam jen kuřáckou lóži s polstrovanými křesly a barem, kde si člověk musel povinně něco dát. Tak jsem si dal colu a dostal jsem jí půllitr za dvacet randů. A to mi zbývalo už jen čtvrt hodiny do času připouštění, tedy boarding time, a pak jedenáct hodin v letadle u okýnka, odkud je sice hezký výhled ven, ale trnitá cesta na WC. Takže jsem rychle pokouřil a se slzami v očích opustil skoro plnou předraženou sklenici.
K východu číslo 3 jsem dorazil takřka přesně ve stanovený čas otevírání; a prostál tam půl hodiny, než ho skutečně otevřeli. A opět kontrola všech palubních lístků u vchodu, další jejich kontrola spojená s oddělením útržku o dvacet metrů dál a pak mela v letadle, neboť se zřejmě náhle začalo spěchat, aby už to letadlo bylo pryč.
Moje místo v letadle vůbec nebylo, tedy vůbec tam nebyla cedulka označující mou 42. řadu. Takže jsem si musel sednout do neoznačené řady mezi označenými 41. a 43., podobně jako pán na tomtéž trojsedadle, ale u uličky. Ten, kdo měl sedět mezi námi, snad netrefil a plakal někde v koutku, nebo se mne stranil a radši nenastoupil, než aby seděl vedle mne, nebo… kdo ví? Prostě vedle mne opět zůstalo volno.
Abychom co nejdříve zmizeli, probíhalo poučení o slušném chování v případě havárie letadla už během nastupovacího chaosu, a aby letušky při předvádění vesty či pásu nebyly ušlapány nastupujícím davem, pustili nám „poučení z krizového vývoje“ na maličkých televizičkách, co měl každý na sedadle před sebou, a někdo to komentoval „rozhlasem po drátě“, neboť jsme k televizičkám dosud nedostali sluchátka. Obrazovky byly relativně ošmatané, protože byly dotykové a každý si mohl sáhnout na co chtěl a dostalo se mu toho, většinou ale jen ve francouzské verzi, neboť érfrantíci si opět s cizími jazyky moc práce nedali. Člověk si mohl máčknout na některý z obrázků na obrazovce a podle toho vidět zprávy ve francouzštině, hrát (možná) hry ve francouzštině, protože jejich anglická verze nefungovala, dívat se na reklamy, sledovat na mapě, kde zrovna jsme a hrozné údaje o nás (francouzské titulky vždy na chvíli ukázaly nějaká čísla v metrech, kilometrech, stupních Celsia či v běžných jednotkách digitálního času, ale než člověk odhadl, co co ve francouzštině znamená, naskočil místo toho podobný text v angličtině, jehož popisky srozumitelné byly, ale pro změnu se tam hemžily míle, ˚ F a těmi jednocifernými časy a.m. a p.m. a než si člověk údaje přebral, zmizel text a naskočila mapa s obrázkem letadélka), zjišťovat si na nás navazující spoje Air France či se dívat na čtyři různé filmy, nekonečně se opakující řadu kreslených pohádek pro děti či poslouchat hudbu.
Do večeře jsem se kochal akčními příběhy typu Tom a Jerry či Mickey Mouse a pak se jakž takž pokusil prospat střední Afriku.
19. 7.
Probudil jsem se na základě Pavlovova reflexu, když v kabině rozsvítili a poloha letadélka naznačovala, že jsme uprostřed moře.
Snídaně byla severně od Marseille a někde v půlce cesty Francií nám zase tácy sbírali, asi abychom je neukradli, byť na palubě bylo jistě jen minimum Kanaďanů a jiných zlodějů či Čechů, kteří sice nekradou, ale často berou věci do úschovy, aby je někdo jiný neukradl, a z vrozené skromnosti o tom majitelům dotyčných věcí neřeknou.
Francouzi mne přesvědčili o tom, že v jejich pojetí má Evropská unie jistá špecifiká ve srovnání třeba s Rakušany či Němci; hned u koridoru z letadla důkladná pasová kontrola; při východu z terminálu další pasová kontrola; při vstupu na sousední terminál další pasová kontrola; no a u vstupu do letadla pochopitelně další pasová kontrola. A jestliže minimálně všude tam, kde to vázne, chodí evropští unionisté extra, mávnou pasem a valí se dál, jako by se nechumelilo, zatímco ostatní jim vedle ve frontě nanejvýš tiše závidí, tady to brali všechno hezky popořadě, takže než se neobtěžovali můj pas made in Česká republika ani otevřít, musel jsem spolu s dalšími „Evropany“ přečkat několik zevrubných kontrol „Neevropanů“, kteří vyšli z letadla před námi, a vstup na poslední terminál všem notně zkomplikovali dva jacísi Asiaté, kteří dokázali plně zaměstnat tři ze čtyř „pasováků“.
Přesun z jednoho terminálu na druhý mi tudíž trval přes půl hodiny a nestihl jsem tedy „otevíračku“ a skoro ani cigáro. Přihnal jsem se k odbavení celý zchvácený (byl ještě nějaký čas, ale co kdyby v cestě stál ještě jeden nějaký úřední šiml či dokonce vůl?), vystál frontu a dostal se ke své řadě s místem u okna právě ve chvíli, kdy se stačili posadit mí dva sousedi. Chudáci; sotva si sedli a už museli vstávat, aby se přes ně mohl protlačit český moula. Strádal jsem nedostatkem nikotinu, předostatkem včerejších a dnešních vypitých nápojů (které jsem nestihnul nechat na francouzském letišti a nechtěl jsem kvůli nim hned zase zvedat své sotva dosednuvší spolucestující) a usedlostí (ne zemědělskou, ale pánevní), takže můj v pořadí 34. let se mi zrovna dvakrát nezamlouval, zejména ve chvíli, kdy jsem usedl šťasten, že jsem aspoň letadlo stihnul, a vzápětí bylo oznámeno, že Vídeň pro déšť nepřijímá a budeme na odlet ještě čtvrt hodiny čekat.
Nicméně i poslední dvě hodiny s hlavou v oblacích (a samozřejmě nejenom hlavou) utekly jako voda a než jsem stačil začít parafrázovat árii z Rusalky „ubohá prdelko bledá…“, klesli jsme do tmavých mraků, symbolizujících tradičně můj návrat z Afriky domů, v tomto případě do našeho ne současného, ale bývalého hlavního města.
Zde už mi Vídeň nabízela svou otevřenou náruč, celníci a pasováci nikým nekontrolovaný otevřený východ pro nás z EU, obchůdky otevřené dveře a Air France otevřený velký batoh. Kdo byl zvědavý na jeho obsah, to se asi těžko zjistí; ani po jeho přerovnání jsem totiž nepřišel na jednoznačnou stopu. Vím jen, že to zřejmě nebyli Rakušané, protože můj batoh vyjel na páse kupodivu už jako druhý, tudíž by asi sotva rozepínali dvě karabiny, rozvazovali dvě šňůry a pak to bleskově zavázali na uzel a hodili rychle na pás, když by to mohli v klidu prohrabat a dát na pás klidně až jako poslední, až si něco vyberou. „Frantíci“ na to taky zrovna moc času při přestupu v Paříži neměli a navíc by zmizely cigarety v mírně nadlimitním množství, jednalo-li se o oficiální kontrolu, či cokoliv jiného, jednalo-li by se o "službu turistům, aby neměli tak těžká zavazadla". A Afričani to nebyli, protože ti měli na dvou letištích času na kontrolu až až a v batohu zůstaly cigarety, čokolády, suvenýry i oblečení, tedy vše, co by se dalo zašmelit za nějaký ten rand nebo zkonzumovat. Výsledek mého šetření tedy zní: batoh otevřeli permoníčci.
Autobusem na Westbahnhof a odtud pěšky do hotelu Stadthalle už to byla hračka - pouze bujný řidič a "pomalejší" dědula zvládnuli během půlhodinové cesty pomluvit snad všechny významnější národy světa (nás a Kanaďany ne - říkám, že jen významnější národy) a komunikovali tak nahlas, že se mi nepodařilo na sedačce za nimi usnout, za což bych je nejraději uškrtil, protože jsem padal na ústa a už od letiště jsem měl připravenou pro hotelové recepční frázi "Tak mě máte zpátky, řekněte mi prosím, kam tu můžu upadnout" a za zdřímnutí bych dal nevím co - asi nic.
Stadthallisté mi coby ještě stálejšímu hostu (byl jsem tu už potřetí) dali ještě lepší pokoj než minule, kdy jsem byl jen stálý host (to jsem tu byl podruhé). Dnes už jsem měl pro sebe na pokoji dvě postele (asi narážka na to, že jsem v Africe rozhodně nezhubnul), trochu víc prostoru a větší televizi a výhled místo do dvora na ulici a taky víc ručníků a pohovku a taky větší binec, když jsem rozkramařil batoh ve snaze zjistit, co mi chybí (kromě rozumu) a zda mi tím někdo "neudělal místo" pro směstnání obou zavazadel do jednoho. Neudělal.
Rozvalil jsem se, během pěti minut přečetl stotřicetistránkový časopis H.O.M.E. o bytové a hotelové architektuře a podobných nesmyslech, uvařil si u teplovodního kohoutku do rakouské hotelové skleničky jihoafrickou kávu s českých sladidlem a zamíchal ji umělohmotnou lžičkou francouzské letecké společnosti a jal se vrhat na papír jednu z posledních etap cesty z Budějovic přes East London do Budějovic. Pak, poněkud zmátořen, jsem se vydal roztočit peníze, tedy vlastně jen koupit si na zítra jízdenku na vlak a večeři.
Na vlakovém nádraží to byla rutina, fungovalo to stejně, jako když si v Budějovicích kupuji jízdenku na Žlábek, pouze to bylo patnáctkrát dražší. Zato v Bille naproti hotelu mne pěkně na...kakala pokladní, když mne požádala, abych jí ukázal obsah batohu, který jsem měl zavřený celou dobu na zádech. Něco ve stylu "Češi, nekraďte", až na to, že nemohla vědět, že jsem Čech. Nu což - ukázal jsem jí ho (batoh!). Ale něco podobného se mi ještě nestalo ani v Jižní Africe, kde jsou se zlodějnou daleko větší problémy. Inu, už jsem nebyl v rozvojové zemi, kde člověka šmírují a mají detekční rámy u dveří, ale tohle by si k zákazníkovi nedovolili.
K večeru jsem znovu přebalil svá zavazadla, abych aspoň mírně zredukoval jejich rozměry. Zdálo se, že se mi to povedlo, jenom budu muset ráno přidat pár sáčků s maličkostmi, jako jsou dvě africké konzervy, sklenice se zbytkem kávy, pět rakouských housek, hygienické potřeby a nepotřeby a několik kilo dalšího materiálu.
Kolem jedenácté jsem si pomocí dvoucentové mince nařídil budíka na digitálkách, které mne pamatují ještě jako štíhlého kudrnatého mladíka a mají tudíž už své stařecké vrtochy, k nimž patří i špatná pohyblivost tlačítek, roztáhnul jsem závěsy, aby mne slunce nebo aspoň trocha světla probudily, selže-li digitální hudební produkce, otevřel okna, abych docílil teploty aspoň trochu přiměřené té východolondýnské, na kterou jsem se už aklimatizoval, a padl jsem na postel.
Asi po hodině jsem padl na druhou postel, protože provoz na velkoměstských ulicích neustával ani o hodině duchů a podobně tomu bylo se světlem z protějšího domu a ta druhá postel se jevila být více stinnou. Stačilo by zavřít okna a zatáhnout závěsy, ale to bych se připravil o přírodní záložní budík a bylo by dost "veselé" procestovat bez větších potíží řádově 25000 kilometrů a "vybouchnout" zrovna v Linci, kde bych nestihnul autobus do Budějákova.
Po půlhodině už jsem zoufale snědl sušenky z Afriky, zapil je limonádou z Rakouska a sjel výtahem tři patra, abych pokouřil na dvorku, a pak jsem konečně přišel na to, že nejlépe usnu, lehnu-li si na postel hlavou tam, kde jsem měl předtím nohy. A sprchoval jsem se dvakrát, tak si nechte ty narážky, proč že jsem to tak dobře a rychle usnul! |
 20. 7.
Sluníčko mne budilo možná tak od šesté hodiny a nedalo se zaplašit ani hrozbami, ani nadávkami, ani pohledem na mne shůry. Takže jsem to kolem sedmé vzdal a vylezl z postele stejně mrtvý jako včera z letadla, jen s tím rozdílem, že mne už nebolela pánevní oblast (nemyslím tu severočeskou hnědouhelnou, ale tu mou tělesnou), neboť jsem noc neproseděl ani nestrávil jinými činnostmi, při nichž je třeba tuto část těla namáhat.
Dopřál jsem si další sprchu, neboť je-li v ceně, musím si jí užít, "uvařil" si kávu u vodovodního kohoutku a posnídal cigaretu uprostřed zřejmě zájezdu domova důchodců na hotelovém dvorku, kde bylo několik stolků a křesílek imitujících zahradní restauraci.
Pak jsem úspěšně nacpal zbytek věcí do batohu: poté, co jsem si na něj (BATOH!) chvíli sedl, se tam vešel i fotoaparát a mobil.
Dopsal jsem kus pamětí a dopil láhev Black Jack, což je limonáda, kterou jsem vylil ze zavřené láhve do batohu už cestou do Afriky a ani tato dnešní láhev už po prvním otevření znovu zavřená netěsnila, a jal se vleže vyčkávat vlaku v 11.30, 11.34, 11.38, 12.30, 13.30 či 13.45 do Lince. Náhoda tomu ale chtěla, že jsem sice odešel přiměřeně na vlaky kolem půl dvanácté, dorazil ale akorát na vlak v 10.34 s na pohled maďarským jménem Keleg, který směřoval odkudsi do Salzburgu přes Linec. Snad v tom Linci taky zastavuje.
Usadil jsem se na jednu jedinou osamělou sedačku v koutě, skýtající jistotu, že si ke mně nikdo nepřisedne, leda by seděl na podlaze a opíral se o automaticky se otevírající a zavírající dveře. Takže vídeňského nádraží už jsem si neužil.
Měli jsme mírné pětiminutové zpoždění - že by proto, že nádraží v Salzburgu pro déšť nepřijímalo? Ale kam se toto zpoždění hrabe na aerolinky! Vyjížděli jsme ve chvíli, kdy se po ranním slunci zatáhla obloha a vypadalo to na déšť v nejbližších okamžicích.
Jakýsi pán nás uvítal ve vagónním stropním rozhlase, kupodivu německy a anglicky, takže jsem vyrozuměl, kdo jsme, kam kráčíme (vlastně jedeme), že jsme vítáni a že pro naše pohodlí nám naser... naservírují občerstvení procházející vlakušky (letušky pracující ve vlaku) až na místa, akorát za to zřejmě budou chtít peníze na rozdíl od jejich "kolegyň do větru", které to dělají zadarmo (myslím občerstvení a ne TO, co myslíte vy, sprosťáci).
Prospal jsem cestu z Vídně do St. Pölten, s menší pauzou, způsobenou rachotem jedoucího potravinářského vozíku tlačeného černochem. Jako bych se ve spánku přenesl zpět do JAR. Skutečně za to ale chtěl peníze, takže jsem o jeho služby neprojevil zájem. Prospal jsem i cestu do Amstetten, kam jsme dorazili k polednímu, a pak byl vzhůru až do Svatého Valentýna a Lince opodál.
První, co mne v Linci při podkuřování nádražním narkomanům praštilo do očí, byl monitor, upozorňující na vlak do Ceske Budejovice ve 13.15, čili za necelou třičtvrtěhodinu. Vzhledem k tomu, že zastávka českého linkového autobusu byla sice na stejném místě, ale díky rozrůstajícímu se lineckému nádraží bylo na jejím místě už parkoviště aut, scvrknuté na malý zbývající volný plácek, takže autobus by se tam nemusel taky vejít a mohl by se upíchnout jinde, kde bych ho třeba nezahlédl a tudíž propásl, a taky vzhledem k tomu, že se mi tu nechtělo zbytečně korzovat až do čtyř hodin, jsem se tedy v přízemí nádražní haly trochu rozšoupnul a koupil si raději lístek na vlak přes Summerau. Autobus by stál 250, vlak jen 17,90, přesto to ale nebyl výhodný kauf, neboť první číslo bylo v korunách a druhé v eurech. Ale vem to čert - na dovolené je třeba si trochu pustit žilou, nebo přesněji peněženkou, a v Africe jsem nakynul tak, že si budu muset doma dát dietu a těch necelých 300 korun navíc tedy ušetřím dodatečně na jídle.
Proklimbal jsem většinu trasy Linec - Summerau a probudil mne až zápach hnojiště, což ale nebyla vůně domova, nýbrž rakouských sedláků, kteří asi čerstvě pohnojili pohraničí, asi aby bývalá země nikoho více vzkvétala.
Absolvovali jsme asi v pěti na celý vagón rakouskou pasovou kontrolu a pak zdržení, neboť poměrů neznalá mladá Američanka (její přítomnost ve vlaku Linec - České Budějovice pro mne byla stejně exotická jako mé vynoření se z dodávky v East Londonu) zřejmě netušila tak blízkou přítomnost hranic a místní zvyk krást a klidně nechala v našem vagónu zavazadla a šla do sousedního na sváču, takže pasováci si lámali hlavu, komu to zavazadlo patří a co s ním, zatímco já pesimisticky uvažoval, zda nakonec teroristi nedali bombu sem, když už nenatrefili na mé letadlo.
Hned nato český průvodčí, pak česká pasová kontrola a pak už Horní Dvořiště a země mlékem a strdím oplývající.
Projeli jsme Pšenicí (to byla zastávka, ne obilí), Omlenicemi, Bujanovem (kde už jsem ale kvůli zadním partiím zase nebyl bujný), Kaplicí a v době, kdy jsem měl odjíždět autobusem z Lince, už jsem byl v Budějákově. |
 A tím také bohužel skončila má další dovolená za všechny prachy. |
|
